Neděle

Neděle v mládí? Uf. Dělávala jsem v sobotu i odpolední, ale končili jsme dřív. No a pak se "někam" šlo. Návrat pozdní, někdy jsme nespali vůbec, a ta rána...Musela jsem stejně vstát, protože jsem jezdívala k rodičům. Maminka byla nemocná a tak jsem v neděli "zachraňovala tatínka". Úklid, praní, vaření...Měli jsme takovou starou pračku a někdy při ždímání hopsala. Takže bylo nutné v rámci bezpečnosti si na ni sednout. A dost často jsem i usnula. Na chvilinku, samozřejmě, ale pamatuji si to dodnes.

Odchodem do důchodu se pro mne všechny dny slili v jeden .Víceméně mě tento způsob života nebaví ,chybí mi kolektiv lidí ,pracovat už nemohu ,mám zničené ruce od dvacetileté dřiny s motorovou pilou ,tak se utápím každý den v depresi ,nechuti ,nevím kudy kam ,bydlím v zapadákově na Domažlicku ,kde za celý rok potkám na vsi cca deset lidí ,to je šílené.Žiji sám ,manželka byla odejíta bez důvodu ,tak čekám v podstatě na smrt .

Blaze tomu, kdo prožívá neděle sedmkrát v týdnu. Máme na to přece už právo, ne?

Děkujeme obě za hezký článek, já i sestra. Jako malé děti jsme vždy v neděli poslouchaly v rozhlase vážnou hudbu a po ní hned pohádku. Dnes si pravidelně v neděli napečeme něco dobrého a oběd je trochu slavnostnější. A odpoledne se snažíme nic nedělat, jen si čteme, nebo se jdeme projít nebo se zabýváme ručními pracemi. Podle chuti a nálady. Když jsme byly ještě v Praze, tak to byla samá výstava, kino, divadlo, prostě kulturní neděle.

Milé dámy, děkuji za pohled na vaše minulé i současné neděle. Je to zajímavé. Já se vždy těším na víkendy, kdy má přijet dcera. Pomůže mi s úklidem a posedíme na náměstí v kavárně.

V neděli mám takový slavnostní pocit. Když jsem ještě pracovala, neměla jsem ráda neměla jsem ráda podvečerní čas, to už se chystalo nové oblečení do nového týdne. Bylo nás pět.

Neděle v dětství mám také spojené s rozhlasovou pohádkou. Po ní u nás následovala nedělní procházka po Praze. V podvečer nám táta hrával na piano, nebo jsme poslouchali gramofonové desky. Naši měli rádi klasickou hudbu. Já se to od nich naštěstí naučila. V dospělosti už přišly víkendové pobyty na chalupě a turistické výlety.

Neděli v dětství mám spojenou s rozhlasovou pohádkou, kterou jsme poslouchali s rodiči (televizi jsme neměli), hlavně maminka byla věrnou posluchačkou. Neděle nebo všední dne - museli jsme obstarat drůbež - králíkům na trávu, kachnám na kopřivy... A když jsem měla už vlastní děti a chodila jsem do práce, tak jsem neděle odpoledne neměla ráda. Byly skoro vždy pracovní - připravit vše na pondělí a celý týden. A teď pondělí nebo neděle je celkem jedno, hlavně ať nás nic nebolí a naši nejbližší jsou v pohodě. Co mi dodnes zůstalo, že v neděli je oběd, tak nějak lepší. Nechci napsat slavnostnější, prostě lepší. Pane Zelenko, moc hezké zamyšlení.

Díky za zajímavý článek. Mám to podobně.

Rodiče byli celoživotně OSVČ v zemědělství a hospodářským zvířatům nevysvětlíte, že je neděle, že je nenakrmíte, nevykydáte hnůj, nepodojíte ráno a večer krávy ....... Neděle se lišila pouze tím, že maminka napekla 3 pekáče buchet a celá rodina šla dopoledne do kostela, tedy "pracovně", neboť tatínek byl varhaník, bráškové ministranti a já šlapala vzduch do varhanních měchů. S odstupem času své dětství vnímám velice pozitivně a díky tomu v současnosti nepociťuji jakékoliv problémy. Vše je jak má být, stejně jako tomu bylo před lety ♥♥♥