Pokračování příběhů o Martě a její rodině
Před domem stálo Petrovo auto. To Martu trochu udivilo. Nečekala, že by se její muž tak brzy vrátil ze své víkendové fotografické akce. Vždycky pŕijížděl až pozdě večer. V přízemí nikdo nebyl, a tak vyběhla nahoru po schodech k jejich bytu. Třeba budou mít chvíli čas na sebe! Aspoň než ona vyrazí do divadla, protože dnes má službu při večerním představení.
“Ahoj, ty už jsi doma? Dnes jste skončili nějak brzy, ne?” volala už ode dveŕí. Petr seděl v křesle a sledoval nějaký tenis v televizi.
“Jo, dnes jsme skončili dŕív. Ale jsem unavený, tak mi to ani nevadilo.” odpověděl, aniž by odpoutal svůj pohled od televizní obrazovky.
“To vidím, jinak bys seděl u počítače a prohlížel si nové fotky.” zhodnotila Marta neobvyklou změnu.
“Na to je dost času. Spíš mám hlad, nebylo by něco k jídlu?”
“Dnes večer mám službu v divadle, tak můžu něco připravit hned teď a najíme se spolu. Budu muse brzy odejít.”
“Chci se dívat na ten tenis, můžeš mi něco donést sem?”
Martu to trochu popudilo. Jídlo by stejně připravovala pro sebe, to jí nevadilo. Ale jíst u ťukání tenisového míčku s pohledem přilepeným na obrazovku? Nakonec se domluvili, že Petr sejde do haly a pustí si televizi tam. A Marta zatím pŕipraví vedle v kuchyni pár ďábelských topinek a salát. Topinky, na které se navrší směs opečených žampionů, cukety, papriky a rajčat mají rádi oba a jejich výroba je docela rychlá.
Společná večeře se naštěstí trefila do tenisové pausy, a tak si mohli vychutnat jídlo i bez kulisy sportovního zápasu. Marta stručně vylíčila Petrovi své poslední zážitky s bráchou. Čekala nějakou odezvu, ale on se jí jen zeptal, zda půjde zítra do firmy.
“Samozřejmě s tím počítám, vždyť jsme se tak domluvili.” odpověděla udiveně a trochu dotčeně.
“Někdy mi přijde, že se staráš o spoustu jiných věcí a na firmu už prostě nemáš čas.” reagoval Petr na její výraz v obličeji a rozhořčený tón hlasu. Marta na chvíli oněměla.
“Já si myslím, že ve firmě funguju podle pravidel, která jsme si domluvili. Můžeš mi říct, kdy jsem neměla na firmu čas? Kdy jsem něco neudělala?” zmohla se po chvíli na reakci.
“Teď ne, už se zase hraje…” odmítl Petr jakékoliv vysvětlování s očima přilepenýma na obrazovce.
“A vyzvedneš mě aspoň večer po představení v divadle?” položila mu poslední otázku.
Musela se smíŕit s tím, že se bude z divadla vracet hromadnou dopravou. Však to nebude poprvé. Ale musí si pospíšit, aby chytla přímý autobus, který staví nejblíže u jejich domu. A vzít si pohodlné boty, aby ten poslední kus cesty od zastávky k jejich dveŕím mohla běžet. A počítat s tím, že její dávné trauma z přepadení se jí cestou domů jistě zase připomene. Ostatně ani cestování v poloprázdném nočním autobusu nemusí být příjemné. Stačí, aby se vyskytlo nějaké individuum, které obtěžuje ostatní. Nedávno zažila, že se řidič marně snažil z trolejbusu vykázat dva mladíky, kteří byli patrně pod vlivem drog. Nakonec na ně musel zavolat městskou policii.
Služba v divadle dnes jí ubíhala pomaleji než jindy. Nic zvláštního se nedělo, Marta fungovala dle zaběhnutých postupů. A v pauzách přemýšlela o Petrovi. Od začátku nebyl nadšený z jejího odchodu z řízení firmy. Ale nakonec se oba na nějakých podmínkách dohodli. Až doteď měla pocit, že to funguje. Dokonce v posledních týdnech bývá ve firmě častěji, než původně zamýšlela, ale pečlivě si hlídá, aby zůstávala v roli pozorovatele a poskytovala pouze vyžádané rady. Petr jí až dosud nikdy nenaznačil, že by něco měla dělat jinak. Ani po dlouhém přemýšlení a zkoumání z různých úhlů nepřišla na nic konkrétního. Nakonec dospěla k tomu, že bude Petr asi opravdu unavený. Možná se mu dnes fotografování nedařilo, jak si představoval. Nebo mu někdo prostě šlápl na kuří oko. I muži mívají své dny. Do zítřka se z toho určitě vyspí.
Když se vrátila z divadla, Petr už opravdu spal. Málokdy usnul dříve než ona. Opravdu se musel na tom fotografickém workshopu utahat. Vytratila se do sprchy a za půl hodinky si lehla k němu. Políbila ho lehce na tvář, ale ani se nepohnul. Spal tvrdě a pravidelně oddechoval.
Pondělí ve firmě bylo jako vždy rušné. Na Petra čekala spousta operativy a hlavně odvoz nefungující úklidové mašiny na opravu. Marta kontrolovala výkazy připravené Eliškou, probírala s ni a s Markem významnější událost minulých dní. Přitom zaznamenala jakési napětí mezi Eliškou a Markem. Než však mohla zjistit, co se děje, vedoucí jedné pracovní čety hlásil po telefonu pracovní úraz. Jedna z ukrajinských pracovnic uklouzla na mokré podlaze, nemůže se vůbec postavit na nohu, ale rozhodně odmítá jet do nemocnice. Domluva po telefonu se nedařila, a tak Marta vyrazila do terénu. Nakonec sama dovezla ženu na pohotovost a po vyšetření o domů. Naštěstí byl kotník pouze vymknutý a budou stačit studené obklady a pár dní v klidu. Za celý den se s Petrem ve firmě nepotkali. Večeřeli společně s mladými, Petr pak šel s Martinem zkontrolovat čerpadlo ve studni. Martu zase zaměstnal Daniel se Sofií. A tak se ani večer se k včerejšímu rozhovoru nevrátili.
A podobně tomu bylo i v dalších dnech. Petr se o tom nezmínil, Martě přišlo trapné to znovu vytahovat na světlo. Skoro by na to zapomněla, kdyby náhodou nepotkala aspergerku Janu. Dlouho se spolu neviděly, a tak spolu zašly aspoň na kávu a kus řeči. A samozřejmě probíraly, co je nového. Došlo i na nedávný fotografický workshop pod Troskami. Jana o se o něm dozvěděla pár zajímavostí od Ríši, který se ho jako fotograf také zúčastnil. Pár modelek prý tam také přespávalo a v sobotu se konal nějaký divoký mejdan. Tedy aspoň podle toho, jak se vyjadřoval Ríša.
Marta podvědomě tušila, že by bylo nejlepší na tuhle informaci hned zapomenout. Někdy je lepší prostě nepátrat a nevědět. Ale jednoho večera vystrčil čertík pokušitel své růžky. Petr jí oznámil, že o víkendu budou s Ríšou potřebovat jejich atelier. Ríša prý získal nějakou větší zakázku a potřebuje pomoc. A jejich ateliér se na to hodí. A také budou moc rádi, když jim Marta připraví nějaké jídlo. Nejlépe studené, aby mohli jíst, až se jim to bude hodit. V tom okamžiku v Martě hrklo a zapomněla na své předsevzetí.
“Potkala jsem nedávno Janu ve městě v pasáži. Dlouho jsme se neviděly, a tak jsme spolu zašly na chvíli do kavárny. Dozvěděla jsem se, že prý na tom fotografickém workshopu pod Troskami byl nějaký divoký mejdan.” řekla s velkým otazníkem v tónu hlasu.
“Janu aspergerku?” zeptal se Petr.
“Jinou Janu ani neznám. Janě o tom mejdanu prý vyprávěl Ríša. Ale ty ses o tom ani nezmínil.”
“Jo, Richard tam byl taky. Prostě večer po práci jsme si dali pár skleniček vína.” odpověděl Petr s důkladnou tečkou na konci. Ještě teď z toho mohla Marta se ctí vycouvat. Prostě nepátrat dál, neptat se.
“A tys byl na mejdanu samozřejmě taky.” konstatovala.
“Byli tam skoro všichni, co je na tom divného?” reagoval Petr a moc si přál, aby tohle tohle téma rychle vyšumělo.
“Jen to, že ses vrátil tak unavený a naštvaný. Ani mluvit jsi se mnou nechtěl. A do dnešního dne ses ani nepodíval na fotky z workshopu. Prostě se chováš divně. Něco se tam stalo.” trvala na svém Marta.
“Tak jo. Všichni so po tom vínu trochu odvázali. Jedna z dívek se lepila i na mě. Sice jsem nechápal proč, ale v té chvíli mi to bylo příjemné.”
“A dál?”
“Jenom velkej trapas. Prostě se mi vůbec nepostavil. Tak jsem rychle vycouval. To je všechno.” vysypal ze sebe rychle a naštvaně Petr.
Pak oba hodně dlouho mlčeli a dívali se jeden na druhého. Marta nakonec vstala a řekla: “Pro kolik lidí bude potřeba na víkend to jídlo?”
Dva dny měli významně tichou domácnost. Marta si v duchu opakovaně vyčítala, že byla zbytečně moc zvědavá. Kdyby na Petra nenaléhala a nevynutila si odpověď, nemusela se to vůbec dozvědět. Mohlo být všechno jako dřív. Ale bylo by všechno jako dříve? A do těchto myšlenek se pletl i její prohřešek z lázní. Samozřejmě na něj nezapomněla, i když by moc chtěla. Ona by se dobrovolně nikdy Petrovi nesvěřila. Cítila se víc a víc provinile. A jak se asi teď cítí Petr?
Oba vydrželi mlčet a tak trochu vzdorovat několik dní. Když se v pátek k večeru vrátila od syna, doma na stole byla kytice krásných růží. Petra našla v atelieru.
“Promiň mi to, je mi trapně. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi může něco takového stát. Bohužel jsem jen nedokonalý chlap.” omlouval se a snažil se jí obejmout. Marta se trochu uhnula, zaváhala, ale pak se beze slova schoulila do jeho náruče.
“Ani já nejsem dokonalá.” zašeptala s hlavou na jeho hrudi. Na víc se ale nezmohla. Jen jí v mysli vyvstal obraz krásné skleněné vázy, která měla dvě drobné praskliny.
