Alice (69 let): Příprava na stáří? Rodina tvrdí, že zbytečně panikařím

Paní Jitko, máte pravdu, ale jen do jisté míry ... Když bylo mamince 90, tak byl i můj řidičák na prd :-) - musely jsme jezdit taxíkem, ten ji mohl dovézt až úplně ke dveřím zdravotnického zařízení (nešlo zastavit za rohem nebo zastavit u dveří a nechat ji tam a odjet parkovat jinam) ... No, myslím, že na stáří toho lze nachystat dost, ale stejně může stáří překvapit ...

Udělat si řidičák, umět si udělat i opravit co je potřeba, podle mě nepatří do přípravy na stáří. Příprava na stáří je celoživotní směr, chcete-li úkol. Jak jsem celý život nadávala na "komunisty", že mi neumožnili využívat privilegia, tak jsem jim dnes vděčná, že mě nenechali "usnout na vavřínech" mládí :-) :-)

Souhlasím s názorem, který říká, dělat potřebné změny, dokud má člověk sílu je udělat. Když žena bez řidičáku zůstane sama v domě na kraji vesnice a na dveře ji klepe pětasedmdesátka, děti žijí 100,200 km daleko, neví si rady s kotlem, protože to vždycky dělal muž, který není , to ji čekají opravdu neveselé časy. Sen o klidném stáří ve dvou uprostřed přírody se rozplyne natošup. Když muž zůstane sám ve třetím patře paneláku bez výtahu, v životě si po sobě neuklidil ani hrnek, nepustil pračku , není moc pohyblivý ani zdravý, tak je na tom stejně. Člověk trochu musí uvažovat, že lepší to bude opravdu jen těžko. Často zůstanou lidi se zhoršujícím se zdravím tam, kde sice jsou doma, ale co jim to je platné, když je problém se vším, nač se podívají. Když vím, že s pohybovým aparátem mám potíže, k čemu se budu držet ve velkém 3+1 od střechou? Mohu si najít adepty, kteří by můj byt koupili, prodali mi svůj menší v přízemí, nebo byt s výtahem v naší ulici, kde jsem zvyklá žít. Mluvila jsem s párem, který se krátce po vstupu do důchodu přestěhoval do pečovatelského domu. Děti měli daleko, a řekli, že jednou by ten svůj dům nezvládli ani ve dvou. Že tak udělali včas, aby si zvykli oba. Asi rozumnější, než držet se sám a nepohyblivý v domě na vesnici a bombardovat potomky obden kvůli naštípání dříví, dovezení nákupu, umytí oken atd. Znám pár lidí, kteří uspořené peníze investovali do dalšího bytu ve stejném paneláku. Žije tam jejich dospělé dítě, později s rodinou. Až jednou opravdu rodiče nebudou schopní zvládat vše, odpadne složité ježdění x kilometrů kvůli časté pomocí, ale stačí se přesunout do jiného patra. I to je dobré řešení.

Já si myslím, že příprava je nutná. Žiji se synem ,který je po CMP. už dvacet roků. Čím je starší tím je nevrlejší. A já těžko prosazuji novoty a sil ubývá ... Pomáhají mi z Péče. Já vím, že ještě pár roků vydržím , ale tu výdrž starat se o oba dva už asi dlouho nedám ... Máme sprchový kout, což je výhodné pro nás oba ...

Říká se: kdo je připraven, není překvapen. Holt připraveni můžeme být na cokoliv, a pak nás klepne :-(.

Pod vlivem článků zde na íčku, jak bychom se měli připravit na stáří, jsem také poněkud "zblbla" a chtěla předělat koupelnu. Včas jsem vystřízlivěla a vanu máme do dnes. Osobně jsem přesvědčená, neboť ze zkušeností vím, že věci se dají řešit "za pochodu". Navíc, pokud mě "klepne pepka", tak i ten sprchový kout mi bude na tři věci, protože bez cizí pomoci se do něj nedostanu, stejně jako na sedátko do vany. A můžete mi věřit, neboť i s péčí o osobu blízkou mám bohaté zkušenosti.

Přidám k tomu ještě jednu zkušenost. Člověk by měl věci měnit, dokud má na to sílu a schopnosti.

Myslím si, že úplně vše vychytat na stáří a různé případné neduhy nelze ... Např. odstěhujete se - nebudou schody, bude sprcha, ale nebudou milí sousedé, se kterými se znáte dlouhá léta a kteří by mohli v kritických situacích pomoci ap. ... Maminka vždycky říkala, k vám nejdu, k vám by jela dlouho sanitka ( tzv. "rychlá") - k ní byl dojezd cca pět minut - no, nakonec opravdu rychle přijela, ale stejně už bylo pozdě ... Svolala bych, jak píšete, rodinnou radu, vše probrali a i když závěr bude ne ne , tak bych se poohlížela, přemýšlela, co se mi jeví důležité, kde by se po mnoha stránkách dobře bydlelo, a za rok, dva tři třeba se manželovi i rodině bude jevit situace jinak, budou třeba příklady z okolí, od známých, přátel - a začne manžel a rodina jinak i uvažovat ...

Souhlasím s vámi. I když jsme ještě relativně mladé a v dobré kondici, tak stačí např. úraz nebo plánovaná operace nohy, tak jako v mém případě...sice jsou dnes kurýři a přivezou nákup nebo jídlo, stejně jsem byla prvních 14 dní uvězněná v bytě, protože bylo vyloučeno sejít ze schodů, dojít přes zahradu k vrátkům a nákup si vynést nahoru, naštěstí jsem s tím počítala a měla doma zásoby, pak ale následuje dalších pět týdnů, kdy už sice dolů sejdu, ale na procházku po Kauflandu to není, na tramvaj nedojdu a tak jezdím k lékaři taxíkem atd., protože řídit ještě nesmím. A to nemluvím o zdolávání vany apod. Proto jsem se rozhodla, že v blízké době, až se zotavím, si rozhodně předělám byt a koupelnu na bezbariérové bydlení, dokud jsem fit, pak už může být pozdě.

Uvažujete naprosto správně a realisticky. Nechápu, že to nikdo jiný ve Vaší rodině nevidí. Ono to nemusí být jen stáří, co Vás zaskočí. Manžel má za sebou dvě těžké operace a já dva pečovatelské roky takže částečnou přípravu na stáří již máme za sebou být jsme ještě v produktivním věku a momentálně relativně zdraví.