Alice (69 let): Příprava na stáří? Rodina tvrdí, že zbytečně panikařím
Ilustrační foto: Freepik

Alice (69 let): Příprava na stáří? Rodina tvrdí, že zbytečně panikařím

12. 6. 2024

Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým plánech, zlehčují mé nápady. Manžel mi také nepomáhá.

Nedávno zemřela moje maminka. Při péči o ni jsem si uvědomila, jak je důležité prožít poslední roky života důstojně. Nakonec poslední roky prožila v domově pro seniory, kde měla dobrou péči. Dokud byla ve svém bytě, byla to hrůza. Nevycházela ven, protože tam nebyl výtah a schody nezvládala. Nemohla do vany, sprchový kout neměla. Byt byl naprosto nevyhovující. Můj byt je podobný. Je mi jasné, že kdybychom já nebo manžel začali mít potíže s chůzí, jsme takzvaně namydlení. Bydlíme v druhém patře bez výtahu, do obchodu máme celkem daleko, všude jezdíme autem. Co bude, když nebudeme schopni řídit?

Začala jsem o budoucnosti mluvit. Manžel nechce ani slyšet o možnosti, že bychom byt vyměnili za menší, v domě s výtahem. Navrhla jsem také, že bychom se pomalu rozhlíželi po nějakém bydlení přímo určeném pro seniory, vím, že vznikají různé pěkné komplexy zaměřené na lidi vyššího věku. Něco máme naspořeno, máme ještě jeden byt, který pronajímáme, finančně bychom si nějakou změnu mohli dovolit. Muž odmítá, tvrdí, že je v našem bytě zvyklý. Přitom pořád jen sedí doma a kouká do počítače. Je filatelista, jeho život je v podstatě virtuální klábosení s jinými sběrateli.

Syn mě v mé snaze něco změnit také nepodporuje. Nedovede si představit, co to je mít obavu ze stáří. Je zdravý, vůbec netuší, jaké starosti jsme s maminkou měli, jak byly její poslední roky života těžké. Všechno jsem to řešila já, nechtěla jsem mé mužské obtěžovat, zatěžovat. Možná to byla chyba, dokud člověk něco sám nepozná, neprožije, nedovede si to představit.

„Mami, nepanikař, jsi mladá, zdravá,“ říká syn.

Kdykoli začnu něco o budoucnosti, reaguje stejně i snacha i vnučka: „Ty budeš v kondici do sta let, teď bude běžné, že lidé v devadesáti budou takoví jako jsou nyní v šedesáti.“

Jsou tak trochu naivní, řekla bych, ale nechci vyvolávat konflikty, neshody, jsem ráda, když přijedou, tak nechci mluvit o negativních věcech.

Nemám nikoho, s kým bych na toto téma mohla mluvit. Zatím jsem zdravá, snažím se cvičit, hodně chodím pěšky. Ale nedávno jsem měla problémy se zády a jen se mi potvrdilo, že náš byt není uzpůsoben tak, aby v něm mohli žít nemocný, starý člověk. V koupelně jsem se nedostala do vany, sedačku máme tak nízkou, že jsem se na ní vůbec nemohla usadit, natož z ní pak zvednout.

Ale je zbytečné přebudovávat teď koupelnu na bezbariérovou, když bychom do bytu časem třeba stejně nevyšli, když dům nemá výtah.

Manžel si ze mě dělá občas legraci, že vše vidím moc černě. Možná jsem založením spíše pesimistka než optimistka. Ale štvou mě ty v poslední době časté řeči, které problémy spojené se stárnutím zlehčují. Nenávidím, když někdo říká: Ty tady budeš to sta let. Nebo mě štve i věta: Osmdesátka dneska nic není, to je mládí.

Jsou to jen nesmyslné slogany, prázdná reklamní hesla, kterým může věřit jen člověk, který se stárnutím nemá žádnou zkušenost.

Sbírám síly, že svolám rodinnou poradu a na rovinu všem řeknu, z čeho mám obavy, co mě trápí. Zajímalo by mě, jestli má i někdo jiný podobnou zkušenost. Jestli uvažuji správně nebo opravdu jen zbytečně panikařím a měla bych si spíše užívat přítomnosti, toho, že jsem zatím relativně zdravá.

 

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

 

Můj příběh rodina stárnutí
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Řezáčová
Paní Jitko, máte pravdu, ale jen do jisté míry ... Když bylo mamince 90, tak byl i můj řidičák na prd :-) - musely jsme jezdit taxíkem, ten ji mohl dovézt až úplně ke dveřím zdravotnického zařízení (nešlo zastavit za rohem nebo zastavit u dveří a nechat ji tam a odjet parkovat jinam) ... No, myslím, že na stáří toho lze nachystat dost, ale stejně může stáří překvapit ...
Jitka Caklová
Udělat si řidičák, umět si udělat i opravit co je potřeba, podle mě nepatří do přípravy na stáří. Příprava na stáří je celoživotní směr, chcete-li úkol. Jak jsem celý život nadávala na "komunisty", že mi neumožnili využívat privilegia, tak jsem jim dnes vděčná, že mě nenechali "usnout na vavřínech" mládí :-) :-)
Eva Kopecká
Souhlasím s názorem, který říká, dělat potřebné změny, dokud má člověk sílu je udělat. Když žena bez řidičáku zůstane sama v domě na kraji vesnice a na dveře ji klepe pětasedmdesátka, děti žijí 100,200 km daleko, neví si rady s kotlem, protože to vždycky dělal muž, který není , to ji čekají opravdu neveselé časy. Sen o klidném stáří ve dvou uprostřed přírody se rozplyne natošup. Když muž zůstane sám ve třetím patře paneláku bez výtahu, v životě si po sobě neuklidil ani hrnek, nepustil pračku , není moc pohyblivý ani zdravý, tak je na tom stejně. Člověk trochu musí uvažovat, že lepší to bude opravdu jen těžko. Často zůstanou lidi se zhoršujícím se zdravím tam, kde sice jsou doma, ale co jim to je platné, když je problém se vším, nač se podívají. Když vím, že s pohybovým aparátem mám potíže, k čemu se budu držet ve velkém 3+1 od střechou? Mohu si najít adepty, kteří by můj byt koupili, prodali mi svůj menší v přízemí, nebo byt s výtahem v naší ulici, kde jsem zvyklá žít. Mluvila jsem s párem, který se krátce po vstupu do důchodu přestěhoval do pečovatelského domu. Děti měli daleko, a řekli, že jednou by ten svůj dům nezvládli ani ve dvou. Že tak udělali včas, aby si zvykli oba. Asi rozumnější, než držet se sám a nepohyblivý v domě na vesnici a bombardovat potomky obden kvůli naštípání dříví, dovezení nákupu, umytí oken atd. Znám pár lidí, kteří uspořené peníze investovali do dalšího bytu ve stejném paneláku. Žije tam jejich dospělé dítě, později s rodinou. Až jednou opravdu rodiče nebudou schopní zvládat vše, odpadne složité ježdění x kilometrů kvůli časté pomocí, ale stačí se přesunout do jiného patra. I to je dobré řešení.
Vlasta Nykodýmová
Já si myslím, že příprava je nutná. Žiji se synem ,který je po CMP. už dvacet roků. Čím je starší tím je nevrlejší. A já těžko prosazuji novoty a sil ubývá ... Pomáhají mi z Péče. Já vím, že ještě pár roků vydržím , ale tu výdrž starat se o oba dva už asi dlouho nedám ... Máme sprchový kout, což je výhodné pro nás oba ...
Dagmar Vargová
Říká se: kdo je připraven, není překvapen. Holt připraveni můžeme být na cokoliv, a pak nás klepne :-(.
Jitka Caklová
Pod vlivem článků zde na íčku, jak bychom se měli připravit na stáří, jsem také poněkud "zblbla" a chtěla předělat koupelnu. Včas jsem vystřízlivěla a vanu máme do dnes. Osobně jsem přesvědčená, neboť ze zkušeností vím, že věci se dají řešit "za pochodu". Navíc, pokud mě "klepne pepka", tak i ten sprchový kout mi bude na tři věci, protože bez cizí pomoci se do něj nedostanu, stejně jako na sedátko do vany. A můžete mi věřit, neboť i s péčí o osobu blízkou mám bohaté zkušenosti.
Vladislava Dejmková
Přidám k tomu ještě jednu zkušenost. Člověk by měl věci měnit, dokud má na to sílu a schopnosti.
Hana Řezáčová
Myslím si, že úplně vše vychytat na stáří a různé případné neduhy nelze ... Např. odstěhujete se - nebudou schody, bude sprcha, ale nebudou milí sousedé, se kterými se znáte dlouhá léta a kteří by mohli v kritických situacích pomoci ap. ... Maminka vždycky říkala, k vám nejdu, k vám by jela dlouho sanitka ( tzv. "rychlá") - k ní byl dojezd cca pět minut - no, nakonec opravdu rychle přijela, ale stejně už bylo pozdě ... Svolala bych, jak píšete, rodinnou radu, vše probrali a i když závěr bude ne ne , tak bych se poohlížela, přemýšlela, co se mi jeví důležité, kde by se po mnoha stránkách dobře bydlelo, a za rok, dva tři třeba se manželovi i rodině bude jevit situace jinak, budou třeba příklady z okolí, od známých, přátel - a začne manžel a rodina jinak i uvažovat ...
Alena Velková
Souhlasím s vámi. I když jsme ještě relativně mladé a v dobré kondici, tak stačí např. úraz nebo plánovaná operace nohy, tak jako v mém případě...sice jsou dnes kurýři a přivezou nákup nebo jídlo, stejně jsem byla prvních 14 dní uvězněná v bytě, protože bylo vyloučeno sejít ze schodů, dojít přes zahradu k vrátkům a nákup si vynést nahoru, naštěstí jsem s tím počítala a měla doma zásoby, pak ale následuje dalších pět týdnů, kdy už sice dolů sejdu, ale na procházku po Kauflandu to není, na tramvaj nedojdu a tak jezdím k lékaři taxíkem atd., protože řídit ještě nesmím. A to nemluvím o zdolávání vany apod. Proto jsem se rozhodla, že v blízké době, až se zotavím, si rozhodně předělám byt a koupelnu na bezbariérové bydlení, dokud jsem fit, pak už může být pozdě.
Radmila Coufalová
Uvažujete naprosto správně a realisticky. Nechápu, že to nikdo jiný ve Vaší rodině nevidí. Ono to nemusí být jen stáří, co Vás zaskočí. Manžel má za sebou dvě těžké operace a já dva pečovatelské roky takže částečnou přípravu na stáří již máme za sebou být jsme ještě v produktivním věku a momentálně relativně zdraví.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.