V pondělí jsem zaslechla na své kdysi mateřské rozhlasové stanici anonci na výstavu obrázků Viktora Preisse a okamžitě jsem o tom svoji uměnímilovnou přítelkyni informovala. Hned v úterý dopoledne, přesně v půl jedenácté, mě Ivanka vyzvedla a vyrazily jsme ku Praze.
Ve svém nadšení ze společné jízdy autem jsme si vůbec nepřipouštěly, že v našem věku je mnohem výhodnější jezdit do centra metrem. Je to bezpečnější, rychlejší a navíc zadarmo. Od loňska má každá z nás nové titanové koleno, tak bychom ten kousek od zaparkovaného auta k metru bez problému zvládly. Ale žádný termín nás tentokrát nelimitoval, a když jsme loni jezdily pravidelně na přednášky z psychologie v rámci U3V, vždycky jsme někde v centru mezi Rudolfinem a Filosofickou fakultou zaparkovaly. Švitořily jsme jako obvykle, pomalá jízda nám nikterak nevadila. Měly jsme jen dilema, jestli půjdeme napřed na dobrý oběd a teprve potom na obrázky a kávičku se zákuskem, anebo naopak…
Na Vinohradské třídě však začal provoz podezřele houstnout. Čím víc jsme se blížily k budově Českého rozhlasu, tím méně nadějně to vypadalo s parkováním někde poblíž. Objely jsme tedy pár koleček a udělaly jednu zásadní otočku rychlým přejezdem do protisměru, až se nám konečně v jedné z bočních ulic zadařilo.
Ivanka zaplatila parkovné mobilem – je to velmi šikovná a moderní seniorka. A po dohodě, že napřed bude umění a potom oběd, jsem si to namířila rovnou ke vchodu do hlavní budovy. Ivanka s mobilem v ruce však pokračovala níž směrem k Muzeu, a vešla do dveří, za nimiž bylo kdysi velké květinářství. Nyní ovšem kavárna Radiocafé…měla to naštudované. Ale jen do chvíle, než nás majitelka podniku zastavila oznámením, že do kavárny nemůžeme, že je tam tiskovka a o žádné výstavě nic neví. Že bude nejspíš vedle v Galerii Vinohradská, a že ona je samostatný subjekt a s Českým rozhlasem nemá nic společného. Ale jestli prý chceme, tak nám zákusky zabalí s sebou…
Razantnost majitelky a dezinformovanost na internetu Ivanku rozlítily tak, že jsem se chvilku obávala, aby tu paní nezarazila do chladicího boxu mezi dortíky se šlehačkou.
„Mně je úplně jedno, komu to tady patří, nemáte tu žádné informace. Pojď, jdeme!“ zavelela Ivanka. V tu ránu jsme byly venku a přesunuly se zpátky k hlavnímu vchodu. Po sedmi letech jsem s pocitem lehké nostalgie vstoupila do budovy Českého rozhlasu. Dvě vrátnice vedle sebe, dva vrátní. Jako kdysi, žádná inovace. Vybavila jsem si, že jakési rozhlasové muzeum je v suterénu, což mi mladší z vrátných potvrdil. A to je právě ta galerie s výstavou obrázků Viktora Preisse. Ale bohužel, v úterý zavřená…
„Nejsou lidi“, vysvětlil nám lakonicky. „Otevřeno je jen v pondělí a ve čtvrtek.“
„Jak to? A kde je o tom nějaká informace?“ nabírala znovu na infarkt Ivanka.
„Máte to tam u vchodu na sloupu,“ řekl vrátný a dost neochotně nám šel ukázat nenápadnou cedulku, vytištěnou na počítači.
Bez pozdravu, v lehkém šoku jsme vypadly z budovy. Tady se čas zastavil před třiceti lety. I když – abych byla spravedlivá, informaci o pouhých dvou dnech v týdnu s možností zhlédnout výstavu jsem nakonec na internetu našla. My jsme to ovšem hledaly na stránkách přilehlé kavárny a basta.
Ivanka tedy obratem rozhodla, že půjdeme na oběd do Tančícího domu, a místo obrázků Viktora Preisse ve stylu Kamila Lhotáka tam navštívíme výstavu artefaktů z kariéry Heleny Vondráčkové. Super, máme další kulturně – gastronomický cíl!
Po čerstvé zkušenosti tam však raději zavolala, dřív než jsme opustily pracně získané parkovací místo. A dobře udělala, neboť vyhlášená restaurace v Tančícím domě, stylově nazvaná Ginger a Fred, se prý ve tři zavírá kvůli soukromé akci, a bez předešlé rezervace nás tam stejně nepustí, protože mají narváno. Tečka.
Nečekané zklamání, navíc v kombinaci se sílícím provozem a pocitem hladu jsme však nakonec překonaly. Vyjely jsme Vinohradskou třídou směrem k Flóře, našly jedno jediné parkovací místečko a daly si výborný oběd na rohu v hospodě U Tří prasátek. Byl to jediný světlý bod našeho výletu. Protože rozhodnutí udělat změnu i v našich kavárenských zvyklostech nás vytrestalo nepoživatelným cheesecakem a hnusným frappé ve Starbucku na Harfě.
Pak už jsme jen s vypětím posledních sil nakoupily naproti v Lidlu a jely domů.
Putování za uměním a dobrou kávou jsme si holt zase musely vynahradit v naší voňavé kavárně „Adélčino“ na náměstí ve Staré Boleslavi. Až budete mít cestu kolem, určitě se stavte. Stojí to za to…
Hezké vztahy v běhu letního času vám přeje
HŠ
