Smrt

Mila Hani, nejsem taková pesimistka... tož, jednu z Ostravy pro vás... OSTRAVA V PÁTEK Pátek odpoledne, v ulicích Ostravy už život zvolnil. Vliju si dvě decky červenýho do žil. Srovnám myšlenky v hlavě, je pátek, jde mi to hravě. Zavíram oči, auta, tramvaje, klaksony mizí. Mizí stres, myšlenky černý, mizí známí i neznámí lidi. V pátek v podvečer uchopím opratě, možná se dostaví závratě z toho, že umím se radovat, bezstarostně snít. Miluji páteční večery, sobotní rána i neděli... Aďka, pátek, 21. června 2024

Aničko , žij si svůj hezký život a o smrti nepřemýšlej. Ta přijde, ale proč se v ní patlat. Napiš nějaký optimistický verš.Já jsem ochuzená i o slunéčkové dny, jak píši v povídce Život za oponou ale smutnit nesmím.

Hani Šimková, vracím se k Vaším článkům, zajímavé, často ovlivněné věkem, počtem tabletek, ránem, kdy je tělo neposlušné, ztuhlé... My dříve narozené máme obdobná rána, tělo, které občas stávkuje, někdo nemá ani Amálku, nemá sílu vyjít ven, nemá přátele. Mně pomalu odchází blízcí, přátelé, kamarádi... to vše na mne velmi negativně působí, přichází slova, verše, které odráží, vystihuni moje emoční rozpoložení. Ale mám zahradu, les, přátelé, manžela, děti, vnoučata, Matýska, jezevčíka a nsem šťastná za každé rano, den. Psala jsem a opět píši, ksem pokorná, vim, že n každý to štěstí má. Báseň SMRT. vyadřuje smutek, v krátké době odešlo mnoho kamaradů. Druhá oak vyjadřuje lasku k místu, které miluji a vzniká nejvíce mých veršů. Hani, přeji mnoho krásných, sluníčkových dnů. Aďka

Článek je pěkný,ale báseň hrozná.

Aničko, moc vás zdravím. Fotka nahoře je plná optimismu, žijte přítomností. Nenechte se zesmutnit smrtkou....

Paní Anno, máte pravdu, bohužel, narodit se můžeme, umřít musíme. Hezky jste to napsala. Smrt k životu patří, ať chceme nebo ne. Myslím, že strach ze smrti nás netrápí tolik jako strach z umírání. A proto "díky za každé nové ráno".

Vám všem děkuji za zpětnou vazbu. Opravdu s pokorou vkládám řádky na "papír", tak jak přichází. Fotografie-moment loučení a to je pro mě vždy těžké. Vždy si říkám, příští rok zase na schodech...

Anno S., nemyslím na smrt, ano je tu stále. Taky si občas vzpomenu na ty, kteří už tu nejsou. Jo a já jsem se za svobodna jmenovala Sýkorová.

Obdivuji váš nadhled, pokoru i lehkost při zpracování tak závažného tématu - SMRT. Úvodní fotografie k článku to dokonale vysvětluje a navazující verše potvrzují, jakou vnitřní sílu máte díky opoře v harmonickém rodinném zázemí a to, co je v lidském pozemském životě definitivní, je pro vás v danou chvíli námět pro zajímavý článek. Líbí se mi i verše věnované Markétce, které jsou zjevně osobní záležitostí a nepřísluší mi se k nim vyjadřovat.

Chce se mi plakat, naše emoce pracují, někdy je lépe pro nás ubrat. Neutečeme, tak v mezidobí žijeme, jak nejlíp dokážeme.