Bydlím ve vymazleném bytečku, kde všechno svítí čistotou, útulnost sama. K té vymazlenosti a útulnosti významně přispívá můj kocourek Finn a - skromnost stranou - taky můj vytříbený vkus, to dá rozum. Aspoň mně se u mě doma líbí a evidentně se tu líbí i Finnovi.
To si tak oba ráno vstaneme, snídáme, hrajeme si, pak jdu ven, pak si zase hrajeme, jíme, den jako korálek. A k večeru jdu do kuchyně udělat sobě i Finnovi něco dobrýho k večeři. A zůstanu jako opařená! V mé krásné kuchyni severského typu je živo! Co živo; mejdan! Co mejdan; manévry! Ti malí hajzlíci, co normálně bydlí v lese, nebo aspoň někde na zahradě, se nakvartýrovali ke mně! Do mého bytu!
Mravenci! Útočníci velikostí malí, leč množstvím velcí! Ferda promine, ale tohle se nedá trpět! Z mé kuchyně se mraveniště nestane!
Jala jsem se ty nájezdníky likvidovat a nepřejte si mě u toho slyšet. Finn mi zdatně pomáhal, drtil mravence na zemi.
Ufff… bylo mi jasné, že bitvu jsem momentálně vyhrála, ovšem válku nikoliv. Obrátila jsem se o radu na přítele v nouzi – na Google. A ten mi poradil, že mravenci nesnášejí hřebíček, bobkový list a pepř.
Letěla jsem do obchodu a vše nakoupila. Když jsem se vrátila domů, čekala mě zase bitva. Mravenci se vrátili. Živí nahradili mrtvé soudruhy, jako by se nechumelilo.
Povraždila jsem je všechny do jednoho, smetla potupně do koše, umyla kuchyni od neviditelné mravenčí krve a nasypala všude hřebíček a bobkový list. Pepř jsem si nechala v záloze.
Ráno mi to v kuchyni vonělo, skoro jako když jsem si za chladných večerů svařovala víno s hřebíčkem. Co voní mně, nevoní mravencům. Ani jeden Ferda!
Usnula jsem na vavřínech, vlastně na bobkovém listu, na rozdíl od mravenců. Já vůbec nechápu, jak můžou ti malí otrapové cítit, že mi na kuchyňskou desku ukápla pidi kapka sosíku z kočičí konzervy! Normálně se jich během chvíle vyrojilo, a ukázněně seskupilo kolem dokola kapky několik desítek, hřebíček nehřebíček! Po jejich vyvraždění jsem nasadila pepř. Zbraň vyšší účinnosti, jak jsem si bláhově myslela.
Nebudu zdržovat. Ani pepř je nezastavil. Letěla jsem zakoupit zbraň chemického ničení.
Zatím to vypadá, že se mravenci vzdali. Zatím. Já jsem ovšem ve střehu, jelikož jsem pochopila, že se přírodě nedá do ničeho moc kecat, a když si usmyslí, má nás na háku; dává nám to taky poslední dobou dost najevo. A vlastně je to tak v pořádku.