„Víš o tom, že je Hanys do tebe zamilovanej?“ řekl Ele, když se večer třetího dne sešli v Důlku.
„To se nedá přehlédnout. Už od sedmé třídy, jestli to chceš vědět.“
„Tak to má výdrž.“
„Má. Ale stejně tak ji mám i já.“
Podíval se na ni tázavě.
„Učím se odmítat nežádoucí přízně. Víš, co to je?“
„Jo. Zdvořile někoho kopnout do zadku.“
„Někoho ne, jen kluky. A není to jenom Hanys.“
„Je to těžký?“
„Pche! Ani nevíš jak! Ty jako kluk to máš snadné. Když dostaneš košem, tak se hned zamiluješ do jiné. Ale já? Když kolem mě obíhá deset nebo dvanáct satelitů a já bych chtěla jen jednoho z nich, jak to mám udělat, abych ty odmítnuté nezranila? Bojím se, že by se mstili.“
„O tom jsem ještě nepřemejšlel. Ale co třeba tak, že i když zamítáš kluka na věky věků, nějak mu dáš najevo, že není úplnej balík, že má svou cenu, ale, bohužel, ho nemůžeš milovat, protože… protože zkrátka miluješ někoho jinýho?“
„Děkuji ti. Řekl jsi to úplně přesně. Tak to dělám. I s Hanysem. Dolejzal za mnou celou osmičku a devítku. Pořád mě někam zval, někam mě chtěl vozit na fichtlu a pořád mi chtěl něco veledůležitého sdělit. Já jsem mu řekla jasně, že ho mám ráda jako kamaráda. A aby se zlobil méně, dělala jsem za něj i domácí úlohy.“
„To je tak blbej? Na mě působí docela normálně…“
„Urážíš ho, protože tě včera shodil ze zad, ale…“
„Urážím ho, protože mě prachsprostě podvedl. Ušil na mě boudu. Kolena mě sice už nebolej, ale jeho zrada mě pálí. Včera jsem ztratil kamaráda.“
„Hanys je chudák.“
„Ještě se ho zastávej, podrazáka!“
„Znám jeho rodinu čtyři generace zpátky. Říkám ti, Hanys je dobrý kluk, ale chudák. Jeho táta… nevím, jestli ti to mohu říct, Hanysův otec je… jeho starší bratr.“
„Cože? Starší brácha? No to je… to je fakt pecka. Tos mě pobavila. Ví o tom někdo?“
„V Kupčicích všichni. Už rozumíš? Hanys je nevyzpytatelný. Chová se normálně, ale najednou se zachová jako cvok. Udělá něco, co bys nečekal – zbije psa, kterého má strašně rád, zradí kamaráda, kterého si váží…“
„Anebo zmlátí holku, kterou miluje.“
„I to se může stát.“
„Má Hanys nějaký kamarády?“
„Má jich dost, ale všichni jsou kamarádi ze strachu. Bojí se ho. Všiml sis, jak je Hanys silný? Umí se prát. Nikdo si to s ním nikdy nerozdal. Zbije tady všechny.“
Iljovi se najednou zdálo, že se už příliš dlouho s Elou baví o Hanysovi, a změnil téma.
„Už tě doma nehlídají jako psa u boudy?“
„Řekla jsem ti, že se mi to přirovnání nelíbí. Tak s tím přestaň!“ Ela se začervenala. „Víš, kde teď jsem?“
Podíval se na ni tázavě. Nepochopil, co tou otázkou myslí. „No tady, se mnou, v Důlku, přece. Sedíme na hrázi, schováni za rákosím, ukecaný žáby si zapisujou do notesu, co si povídáme, aby nás mohly bonznout prvnímu rybářovi.“
Ela se zasmála. „Jsem teď u Petry, kamarádky z Větřního. Hrajeme spolu duet pro klavír a příčnou flétnu. Debussyho.“
„Opravdu? Musíš opravdu lhát, aby ses dostala mezi lidi?“ Iljův hlas se chvěl vztekem a soucitem zároveň. O tom, že Ela doma lže, aby se mohli scházet, neměl do této chvíle ani tušení.
„Taťka už ví, že se potkáváme a má strach. Říkala jsem ti přece…“
„Že bych se nemusel udržet?“
„Ne, to ne. Říkala jsem ti přece, že všechno má svůj čas?“
„Jo, jenže…“
Chtěl pokračovat, ale nic víc už říct nestačil. Zpoza rákosové stěny se vyhoupla vysoká postava myslivce. Kulovnicí mířil na Iljova prsa a pomalu šel blíž.
Ela vykřikla. „Panosvata, ni!!“
Tím myslivcem nebyl nikdo jiný než Elin otec. Došel až k nim. „Vstaň a val dom!“ poručil ostře dceři.
Ela ho beze slova poslechla. Na Ilju se raději už ani nepodívala. Když se její postava ztratila za rákosovou stěnou, otočil se zpět k Iljovi. Hlaveň kulovnice pomalu klesla do písku. Řekl sice mírně, ale důrazně: „Kaj chceš kopirovať svojho tatu, najdi si inu děvuchu. Moju ceru vyškrtni ze seznamu ulovku. Jasne?“
Ilja se na něj zaraženě díval. Bude myslivec Hron pokračovat ve spílání? Dá mu pohlavek? Ale on stál jako by byl na posedu a čekal, jak se zachová škodná. „Nejsem sportovní lovec, pane Hron,“ konečně ze sebe sípavě vymáčkl. „A seznamy srnek si nevedu.“
Myslivec Hron pokýval rozvážně hlavou. Otočil se na podpatku mysliveckých holin a písek na hrázi před lavičkou zaskřípal. Aniž ještě něco řekl, odkráčel podél hráze směrem, kterým se k domovu před několika minutami vydala jeho dcera.
Druhý den se přes plot babiny chaloupky naklonila hlava. Chlapec vytahoval krk, aby přes vystouplý roh chlívku dohlédl ke vchodovým dveřím. Zapískal.
Ilja seděl v kuchyni a snídal. Když uslyšel hvizd, zarazil se. To přece nemůže být Hanys! Vyšel ven. Za plotem se na něj zubila rozesmátá tvář kluka, kterého neznal. Byl mladší než Ilja, pihovatý a měl modré oči.
„Zdar. Si ty ten galan z Prahy, Ilja?“
„No to opravdu jsem. Čím mohu sloužit?“ Díval se do jeho tváře a jeho rysy se mu zdály hodně povědomé. Ten úsměv, oči, modelování tváře…
„Sem bracha od Ely. Tutaj ti segra posila jakesyk psani.“
Ilja zkameněl. Začal koktat. „J… jaký psaní? K… kde je Ela? P… proč mi ho n… nedonesla sama?“
Jenže kluk na Iljovy otázky neodpovídal. Stáhl se z plotu, sehnul pro tašky a měl se na odchod.
„Musim valiť dom s nakupama. Měj se fajně,“ řekl a rychle kráčel po silnici směrem ke kapli, ověšený těžkými nákupními taškami, v nichž zvonily pivní láhve.
Ilja vzal dopis a odnesl si ho do jizby. Sedl si na postel a díval se na čelní stranu růžové obálky. Jeho jméno bylo umístěno symetricky uprostřed, pod ním se krasopisně vyjímalo jméno odesílatelky. Kompozice tvaru a jména napsaného modrým inkoustem vypadala jako usmívající se tvář. To ho povzbudilo. Obálku otevřel a nevěřil tomu, co četl.
Ela mu psala tento dopis:
Milý Iljo!
Co teď budeš číst, tě asi bude bolet, tak jako to bolí i mě, když ti to píši. Letošní prázdniny se už neuvidíme! Tatínek rozhodl, že na zbytek prázdnin pojedu k tetičce do Opavy. Říká, že bude dobře, když si před začátkem roku a studia na konzervatoři na Opavu trochu zvyknu. Po celý rok budu totiž bydlet u tety, jen na víkendy budu jezdit domů.
Jsem ráda, že jsme se letos tak sblížili. Jsi fajn kluk a je mi s tebou dobře. Chtěla bych, abychom si během nastávajícího roku psali. Dopisy mi ale neposílej na adresu domů. Taťka se na tebe stále dívá podezíravě. Nevím proč. Říkala jsem mu, že jsi dobrý kluk. Piš mi k tetičce. O všem!
Iljo, jestli jsi smutný, tak nebuď. Všechno bude dobré, neboj. Všechno má svůj čas. Za rok se zase uvidíme.
Modlím se za tebe.
Ela
Ilja se cítil jako by dostal pěstí pod pás. Ještě včera bylo všechno krásné. Ještě včera, než se objevil Elin otec a mířil na něj kulovnicí, se mu svět dospívání zdál nádherný, naplňující a smysluplný. Ještě včera si přál, aby do světa dospělých vstoupil rychle, aby do něj vešel spolu s Elou. Poprvé ve svém životě právě s Elou pocítil sladkou fascinaci, již způsobuje bytí se ženou. Ale to bylo včera. Teď byl v jizbě sám a jen s Eliným dopisem na rozloučenou. Cítil se najednou tak prázdný, jako kdyby tenounké nitky světla prosvětlující jeho duši od rozlučkového večírku v Lípově se ve mžiku zpřetrhaly.
Ještě včera to bylo jinak, ještě včera to bylo jinak, ještě včera…
Yesterday
All my trouble seemed so far away.
Now it looks as though they’re here to stay.
Oh I believe in yesterday…
Ela odjela a pro Ilju se zbytek prázdnin v Kupčicích stal žalářem. Jura byl pořád ještě na brigádě v pivovaru a s Hanysem přátelství skončilo. Další kamarády Ilja ve vesnici neměl. Ano, bydlely tam matčiny sestry a ty také měly rodiny, ale jejich děti byly většinou mladší dcery. Pro klukovské dovádění neměly buňky a pro holčičí témata neměl naopak buňky on. S Elou to bylo něco jiného.
Čas se pomalu převaloval dál ve svém zajetém rytmu nudy.
Inženýr Cipra každé ráno odcházel do lesa na houby a odpoledne rodina odjížděla wartburgem na koupaliště na Hradec. Večer se konala povinná návštěva jedné z tet. Po ní se matka s babi dívaly na televizi, zatímco Cipra šel mezi chlapy do hospody. Ilja si v jizbě opět, už po druhé, četl Odyssea, aby zjistil, jestli promiskuita ve starověkém Řecku byla na denním pořádku. Do této chvíle znal jenom manželskou věrnost. Oddanost jednomu partnerovi byla pro něho alfou a omegou společné existence. Tak byl vychován a takovému vztahu rozuměl.
Ale vše má svůj konec. I pobyt v žaláři. Poslední víkend stál na prahu a odjezd bušil nepřeslechnutelně do vrat.
V pátek odpoledne inženýr Cipra u oběda důrazně oznámil: „Ještě jedna sobota a po ní, v neděli ráno, odjezd!“
Nejradostněji jeho zprávu přijal Ilja, nejsmutněji matka a babi.
(UKÁZKA ZE STEJNOJMENNÉHO ROMÁNU. VYJDE V ŘÍJNU V NAKL. "MÁM TALENT". BUDE UVEDENA A PRODÁVÁNA NA LITERÁRNÍM FESTIVALU V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ 11. A 12. ŘÍJNA)
