Pouštíme ho z nemocnice, starejte se. Těžká situace, která ale má řešení

Myslím, že toto téma je vážné a stále aktuální. Moje maminka se po operací kyčle odmítla pohybovat. Než jsme stačili situaci vyřešit, její tělo výpovědělo službu.

Je mi 83 let, beru 6 prášků, nic mi není a nic mi nechybí. Dnes například mám sraz přáteli. Dovedete si představit jak dopadnu až přijde konec a jednou to musí přijít. Jsem na světě úplně sama.

To by mě zajímalo jak se přizpůsobí a omezí rodina, která je rozesetá po celé Evropě.

Ano, kde je vůle, je i síla... ale v předposledním sloupci článku to tak jak je psáno, bohužel v mnoha případech končící. Moje sousedka by o tom mohla vyprávět. Několik měsíců se po několikaleté péči o naprosto nemohoucího manžela dávala dohromady nejen fyzicky, ale i psychicky... ale samozřejmě každého věc.

Babička se starala o ležícího dědu, maminka se starala roky o ležící babičku.... já se jednou budu starat pokud bude třeba o své rodiče... Je to naše povinnost a myslím si, že pokud se celá rodina trošku omezí a přizpůsobí, jde všechno.... kde je vůle, je i síla....

Nám z nemocnice vrátili otce, který nechodil a nejedl, jak si poradíme jim bylo jedno.

Tatínek měl 88, když si zlomil nohu v krčku, po operaci a nejnutnější pooperační péči na chirurgii, tatínka přeložili na doléčovací oddělení, které je součástí nemocnice . Asi po měsíci nám lékař oznámil, že rehabilitace atd. nevykazuje očekávané výsledky, ale že domů ho nepropustí, že pobyt doma nepřipadá v úvahu a předal nás (maminku a mne) sociální pracovnici, která nás informovala o nutnosti umístění tatínka do zařízení pro seniory, s tím, že sami najdou volné místo, ale může to být i mimo město, nebo že se sami můžeme pokusit nějaké místo poblíž najít, třeba budeme mít štěstí ... Maminka to odmítla, že tatínka chce rozhodně domů. Hodně jí to rozmlouvali, říkali, že to nezvládne, maminka ale trvala na svém, tak tatínek dožil (ještě rok) doma. Nějak jsme to jako rodina zvládli ... Mám tedy jinou zkušenost než jak je uváděno v článku, rozhodně z nemocnice "nelifrovali" nemohoucí pacienty domů bez ohledu na všechny okolnosti - zdravotní stav pacienta a rodinné možnosti ...

Souhlasím s p. Nejezchlebou. Mohou existovat poradny ap., ale fyzická odborná pomoc, to je zásadní.

Je velice těžké pro pečovatelku 75+ "respektovat přání a tužby nemocného", tedy spíš bezmocného a o to víc myslícího pouze na sebe. Mám za sebou trpkou zkušenost. Pokud bych v současnosti nedávala přednost sama sobě, svému životu, "vyhořela" bych stejně, ne-li hůře, jako před čtyřmi lety. Soucit/politování okolí nepovzbudí, spíš srazí ještě víc na kolena (do utápění-se v sebelítosti).

Bylo mi těsně po padesátce, když maminka onemocněla nevyléčitelnou chorobou. Měly jsme spolu krásný vztah a nedovedla jsem si představit, že bych ji nedoopatrovala, stejně jako maminku manžela. Bylo to náročné fyzicky i psychicky, protože pro ni pobyt mimo domov, kromě nutné hospitalizace, nepřipadal v úvahu. Nebýt manžela, který mi byl neskutečnou oporou, tak bych to při náročném zaměstnání nezvládla. Zároveň jsme totiž pomáhali i dceři samoživitelce. Kdo zažil, tak ví... Své blízké jsem poprosila, aby mne v podobné situaci umístili do odpovídajícího zařízení.