Příběh předního australského policejního úředníka Ivana Kolaříka
Ivan Kolařík se brzy po příjezdu do Austrálie oženil. FOTO: Poskytnuto z archivu I. Kolaříka

Příběh předního australského policejního úředníka Ivana Kolaříka

1. 11. 2024

Během badatelské cesty do Austrálie jsem měl potěšení potkat se s celou řadou zajímavých lidí, které osud po srpnové invazi roku 1968 zavál z Čech a Moravy až k protinožcům.

Uspěli v byznysu, vědě, umění, sportu, pracovali ve státní správě i mezinárodních korporacích. Patrně jenom jediný člověk ale za sebou má vpravdě zajímavou a úspěšnou kariéru vysokého policejního úředníka.

Ivan Kolařík přišel na svět v květnu 1946 v Praze. Po základní škole navštěvoval gymnázium na Kavalírce v Košířích, kde roku 1964 také odmaturoval. Již za studií se věnoval cyklistice v klubu Tesla Žižkov. Řadu let závodil na dráze, na silnici a v cyklokrose.  To zejména na vojně, kterou strávil v armádním cyklistickém klubu Dukla Louny.  V sedle si také připsal první úspěchy. Po zisku titulu Mistr Prahy v cyklokrosu se později stal také Mistrem Severočeského kraje.

Vedle sportovního nadání koketoval také s uměním a hrál amatérské divadlo. Trpěl ovšem nedomykavostí hlasivek, což mu znemožnilo studium herectví na DAMU. Chodil proto do nemocnice na inhalace, kde se seznámil se svou osudovou ženou, dětskou zdravotní sestrou Ivankou Kučerovou. Na Filozofické fakultě byl zapsán do prvního ročníku studia žurnalistiky, avšak když přišli v srpnu 1968 Rusové, mladý pár příliš dlouho neotálel a rozhodl se emigrovat. Již 23. října přijeli oficiálně na týdenní návštěvu tetičky do Vídně. Okamžitě tam zašli na australský konzulát a požádali o azyl. Ostatní západní země v té době také ve velkém přijímaly československé uprchlíky, ale na vystěhování do USA nebo Kanady se muselo čekat mnohem déle. Austrálie byla jasnou volbou, protože tam žil Ivančin strýček, který přislíbil pomoc v začátcích.

V polovině listopadu vystoupili z letadla na druhém konci světa, po velmi náročném a dlouhém letu z Vídně přes Karáčí, Singapur, Darwin, Sydney až do Burnie na severu Tasmánie. Zde na ně čekal strýc Dr. Dobroslav Svoboda a odvezl je do nedalekého Penguinu. Ano, malebné třítisícové městečko je opravdu pojmenováno po tučňácích. Místní útesy jsou totiž oblíbeným útočištěm několika druhů těchto opeřenců a také turistickým lákadlem. Pobřežní promenádu dokonce zdobí třímetrová socha tučňáka, která patří k nejfotografovanějším místům ostrova. Strýc Svoboda byl praktický lékař a v Penguinu působil od roku 1956. V Československu býval váženým vrchním hygienikem v Mariánských lázních. Z politických důvodů hned po komunistickém převratu emigroval do Melbourne, kde začínal s krumpáčem a lopatou, pak získal místo sanitáře v Royal Melbourne Hospital, kde s medicínou alespoň trochu přišel do kontaktu. Na odlehlé Tasmánii panoval zoufalý nedostatek zdravotnického personálu, zejména v malých komunitách, tudíž i lékaři, dle australských úřadů nedostatečně kvalifikovaní, zde byli přivítání s otevřenou náručí. Tak se doktor Svoboda s manželkou dostal až do Penguinu. V buši za městečkem si koupili chatku, která se stala oblíbeným místem setkávání pro krajany z celé Tasmánie. V té Ivan a Ivanka také rok žili.

 

 novomanželé se strýcem Dobroslavem Svobodou a jeho paní.jpg
Novomanželé se strýcem Dobroslavem a jeho paní. FOTO: Poskytnuto z archivu Ivana Kolaříka

 

Jen pár dní po příletu, kdy se sotva stačili rozkoukat, Ivan s Ivankou vstoupili v kostele do svazku manželského. Knězovy pokyny jim tlumočil strýc Svoboda, který šel za svědka. Druhým svědkem byl Milan Vyhnálek, v tu dobu už úspěšný podnikatel v mlékárenství, kterému přezdívali „Tasmánský král sýrů“. Mladý pár se začal intenzivně učit anglicky, zatímco Ivan pracoval v různých dělnických profesích. Zhruba po roce už jazyk zvládal natolik, že se přihlásil ke studiím na Univerzitu Nového Jižního Walesu v Sydney, kde zároveň sehnal zaměstnání v knihovně. Akademický titul ovšem získal později na univerzitě v Melbourne. Jeho specializací byla politologie a ruská literatura. V tehdy dvou a půl milionové pulzující metropoli státu Victoria se s rodinou, kterou rozšířily dcerky Kathy a Simone, také usadil. Na Tasmánii už se Kolaříkovi nevrátili. Ivan pracoval v několika vědeckých knihovnách, než se dostal v Austrálii na nově vytvořenou pozici knihovníka pro etnika (Ethnic Services Librarian) ve Státní knihovně. Přišel ve styku s mnoha přistěhovalci z celého světa, snažil se porozumět jejich potížím a potřebám, a stal se v této oblasti odborníkem. Roku 1977 přijal nabídku od ministerstva imigrace a etnických záležitostí, kde zastával vysokou funkci zástupce ředitele. Sám v kůži přistěhovalce, který musel vybudovat existenci v nové zemi od nuly a všechny přesvědčit o svých schopnostech, měl pro tyto lidí sympatie a pochopil, že vláda by pro ně mohla dělat mnohem více, včetně integračních a vzdělávacích programů.

Skutečný zlom v Ivanově životě ovšem nastal v roce 1983, kdy přešel z ministerstva k policii. Začal působit jako zvláštní poradce pro otázky národnostních menšin a počátkem 90. let se stal ředitelem zrovna založené celostátní policejní složky „National Police Ethnic Advisory Bureau“, tedy jakéhosi poradního sboru pro policejní organizace všech australských států a teritorií. Odborná veřejnost oceňovala Kolaříkovy inovátorské přístupy, které používal při práci s kulturními rozdílnostmi obyvatel jednotlivých melbournských čtvrtí, sužovaných zvýšenou kriminalitou. Podhoubím mnoha problémů se ukázalo být prosté neporozumění jiným zvyklostem nebo jazyková bariéra. Už v roce 1986 přitom obdržel prestižní stipendium Winstona Churchilla, v rámci něhož absolvoval stáže u mnoha policejních sborů po celém světě. Nějaký čas strávil u Kanadské jízdní policie, ve Scotland Yardu, v Německu, Nizozemí i v Chicagu, New Yorku a Los Angeles, kde například zkoumal, jak severoameričtí kolegové řeší kriminalitu asijských a španělsky hovořících drogových gangů. Stojí určitě za zmínku, že po pádu železné opony několikrát navštívil rodnou zem. Krátce po Sametové revoluci byl Ministerstvem vnitra tehdejší Federální vlády pozván na pomoc s budováním Cizinecké policie. Všechna zjištění shrnul do mnoha odborných článků, a především implementoval do praxe. Díky Kolaříkově metodice proškolování policistů je lidé ze znevýhodněných sociálních a etnických skupin v Melbourne přestali vnímat jen jako represivní orgány, ale naučili se na ně s důvěrou obracet a upozorňovat na porušování zákonů. Austrálie se změnila v heterogenní zemi, plnou pestré směsice národností, klíčem k úspěchu se proto ukázal citlivý přístup k různorodosti i najímání terénních pracovníků, kteří byli pořádkovým silám po ruce. Za zásluhy u policie státu Victoria byl Ivan Kolařík vyznamenán zvláštní policejní medailí. Největším oceněním práce na policejním poli se však Ivanovi dostalo v roce 2003, jen několik měsíců poté, co odešel do penze, kdy byl dekorován vysokým státním vyznamenáním, řádem Order of Australia.

 

v roce 1995 s Václavem Havlem při jeho státní návštěvě Austrálie.jpeg
V roce 1995 s Václavem Havlem při jeho státní návštěvě Austrálie. FOTO: Z archivu I. Kolaříka

 

Ani po završení velmi plodné kariéry nezahálel. Několik týdnů radil Policii České republiky, jak zvládnout multikulturní otázky. Jako dobrovolník v Melbourne pomáhá v azylovém centru učit angličtinu, je členem poradních orgánů k otázkám integrace cizinců. Jako plodný autor si Ivan dlouho také udržoval pravidelný kontakt s českými čtenáři, když publikoval přes sto humoristických fejetonů v Pozitivních novinách. Vrátil se i k cyklistice, své celoživotní lásce. V několika závodech seniorské kategorie skončil na stupních vítězů. Milovanou Austrálii ale objížděl hlavně pro radost a obdivovat její krásy. Ve výslužbě si našel víkendovou práci prodejem kol. Ivan je čile zapojen do krajanského života. Jako milovník divadla pro melbournskou veřejnost uspořádal několik pořadů poezie.

Hodně času také věnoval i třem vnučkám. Zkrátka, další naplněný život našeho krajana, kterému je navíc australská policie neskonale vděčná za efektivní návrhy řešení tolika problémů.

 

 

 

 

 

Osudy Čechů ve světě
Autor: Martin Nekola
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Přibilová
Děkuji za všechny Vaše články, které čtu pokaždé s velkým zájmem.
Michaela Přibová
Další zajímavý článek o zajímavých lidech. Je radost číst vaše články. Děkuji.
Eva Mužíková
Velmi zajímavý článek.
Dagmar Vargová
Díky za Váš další skvělý článek, plný zajímavých informací. Jako vždy :-).
Blanka Lazarová
Na takové spoluobčany musíme být náležitě hrdi. Ve světě se neztratili a neřešili jen otázku svého pohodového žití, ale zapojili se do života všech ostatních přímo v té které lokalitě a poté třeba i na celostátní úrovni. Hluboce před nimi smekám. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.