Žili jsme v malebné vesničce jako vystřižené z pohlednice od malíře Josefa Lady. Nad vsí se na kopci vypínaly rozsáhlé zříceniny hradu pánů Tunklů z Brníčka. Bydleli jsme na konci uličky, která ústila na louku. Náš domeček byl naproti dědečkovi a babičce a vedle nich stál výměnek pradědečka. Děda byl mistr kolářský a kapelník. Spravoval také vozy kočovným cikánům, kteří někdy táhli naší dědinou. Za práci mnohdy platili jejich výrobky. Zručně vyráběli měděné kotle. Vzpomínám, jak v období zabíjaček v uvedeném kotli nadskakovaly sklenice s masem, které se tímto způsobem zavařovaly. Jako kapelník s dalšími hudebníky hrával také při mši svaté v kostele. V kostelním sboru zpívala také má babička. Jako dnes vidím rozzuřeného dědu, který se vracel z kostela: „Já už tam nebudu hrát. Zpíváte tak falešně, že jsem chtěl z kostela utéct“. Křičel na babičku.
Měl motorku Jawu 350. Vozil s ní babičku po nákupech. Před chalupou rozebral motocykl a já si hrál opodál. „Jindřišku, kde mám ty šroubečky“? „Tam“. Ukazuji směrem k mříži poklopu do kanálu. Měl bujnou fantazii. Možná jsem po něm ji i zdědil. Rád upravoval známé pohádky jako noty pro svou kapelu. Povídá mi: „Víš na hradě, jak se setmí, tak se tam začnou slétávat na košťatech čarodějnice se radit, jak ubližovat lidem“. Já byl tehdy malý klouček. Poslouchal jsem s otevřenou pusou. V hlavě se mi rozsvítilo: „Až se setmí, půjdu se za nimi podívat“. Začalo se smrákat a já vyrazil směr hrad. Hledala mě maminka s tatínkem, babička s dědečkem. Dokonce se přidal i osmdesátiletý pradědeček. Nakonec celá vesnice. Našli mě schouleného mezi studenými kameny. „Dědku pitomá, co mu vykládáš takové nesmysly“. Ječela na něho babička. Přitisknul jsem se k mé mladičké mamince, která mě snesla domů.
Dědovi otrnulo. Za půl roku mi vypráví „upravenou“ pohádku O Červené Karkulce. „Vlk babičku s Karkulkou sežral, a chrápal u potoka vedle naší zahrady. Šel kolem mladý myslivec. Došlo mu, co se stalo. Vytáhl tesák a rozpáral mu břicho. Vyskočila z něj Karkulka s babičkou. Poděkovaly a Karkulka mu ještě dala pusu. Místo nich mu tam narval kamení a břicho mu zašil. Zvíře se probudilo. Dostalo velkou žízeň. Vlk se odpotácel k pradědovi ke studni. Ta byla otevřená. Byl těžký, a jak se nahnul, tak do ní spadl a utopil se“. Povídá mi. Babička zrovna věšela prádlo a vidí, jak se nakláním nad otevřenou studní. Pátral jsem tam po vlkovi. „Co tam ten kluk dělá“? Pelášila ke studni. Dědek to opět schytal. Už s báchorkami naštěstí přestal.
Já tu svou babičku bezmezně miloval. V Boha jsem sice nevěřil. Ona byla velice zbožná. Já kvůli ní chodil do náboženství a ministroval v kostele. Souběžně jsem také navštěvoval Pionýra. Vše tam nebylo špatné. Líbili se mi výlety. Záleželo na vedoucím, jak děti zaujal. Již v dětství jsem byl rebel. Ani nevím, co mě to napadlo. Všude kolem jsem slyšel, že tato organizace není povinná. Přitom jsem neznal kolem sebe vrstevníka, který by nebyl její součástí. Vyzkouším to. Ráno jsem si dal pionýrský šátek do kapsy a hajdy do školy. Ve třídě seděla již učitelka. Dobrý den, zdravím ode dveří. „Mohu se vás na něco zeptat“? „Jistě“. „Je Pionýr povinný“? „Není. Je to pro Tebe čest být v takové pokrokové dětské organizaci“. Z kapsy lovím šatek a pokládám na lavici. „Tak já z něho vystupuji“. V očích soudružky učitelky se objevilo zděšení. Ihned utíkala za soudruhem ředitelem, jak vyřešit tu mimořádnou událost. Otec kovaný komunista musel do školy a doma mě za to seřezal řemenem.
V páté třídě jsme se přestěhovali z vesnice do okresního města Šumperk, který leží v podhůří Jeseníků. Bydleli jsme na konci města, kde vedla rušná státní silnice do Prahy. Tehdy se nejezdilo z Ostravy po dálnici přes Olomouc, ale přes hory na Hradec Králové. Rodilo se více dětí než dnes. Naše škola nám nestačila, tak se vyučovalo na směny. ZŠ pro 1 - 5.ročník byla přímo na historickém náměstí. Topilo se tam ještě kamny na tuhé palivo. O přestávkách jsme po sobě házeli polínkami.
Já měl tehdy odpolední a nudil jsem se. Ve vedlejší ulici byla objížďka. Hlásala to modrá dopravní značka. Zvoním na spolužáka: "Pepo pojď ven, něco mě napadlo". Samozřejmě opět průser. Vzali jsme ten ukazatel a umístili na rušnou státní silnici. Smáli jsme se jak se tvořila zácpa a auta nesmyslně sjížděla polní cestou do polí. V tom se otevřelo okno v blízkém domě. Asi nás pozorovala naše soudružka vychovatelka. Sice jsme utekli, ale ona nás napráskala. Odpoledne sedíme ve školních lavicích a otevřou se dveře. Vstoupí příslušníci SNB. "Žáci Berka a Vybíral půjdou s námi". V ředitelně to s námi sepsali a od soudruhů příslušníků jsme dostali obuškem na zadek. Doma bylo ještě repete. Určitě jsme si to zasloužili. Tenkrát se řešilo všechno hned a na místě. jako pedagog na penzi si myslím, že to mělo větší účinek.
V roce 1971 mi zemřela má milovaná bytost. Měla pouhých 63 let. Já měl v té době sladkých sedmnáct a učil jsem se mlynářem. Bylo blbé, že byl zrovna měsíc srpen. V tomto období jsme se již druhý rok na protest proti okupaci nechali vždy ostříhat dohola a na hlavě jsme nosili černý baret. S tou parádou jsem se objevil na pohřbu. Matka mě nadala: „Umře ti babička a ty děláš rodině ostudu. Copak nevidíš, kolik lidí se s ní přišlo rozloučit“? Babička byla velmi oblíbená. Pracovala v porodnici a k rodičkám byla laskavá. Doufám, že mi v nebi odpustila, že jsem ji spouštěl do hrobu s vizáží zločince. Věděla, že jsem ji miloval.