Takové to (domácí) závodní žvýkání
Školní jídelna. FOTO: ČTK

Takové to (domácí) závodní žvýkání

22. 11. 2024

Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by byla škoda. Jde jen o to, co jíme, kde jíme a jak jíme.

Když jsem byla malá, jídlo mě jen zdržovalo. Maminka se obávala, že se naše rodina dostane do hledáčku sociálky, jelikož jsem vypadala, jako by mi doma nedávali najíst. Dokonce jsem v sedmé třídě skončila v ozdravovně, protože jsem vážila 32 kilo. V ozdravovně vařili dobře. Ostatní děti vymetaly talíře, já se snažila, ale moc jsem tomu nedávala.

Neměla jsem náběh na anorexii, to zas ne, jen mi prostě stačilo sem tam jablko, sem tam půlka krajíčku chleba.

Když jsem začala chodit do školy, nastalo devítileté období (ne)obědvání ve školní jídelně.

Nikdo po mně nemohl chtít, abych tam cokoliv pozřela, když jsem jedla jako vrabeček i doma! Naší školní jídelně se říkalo Maxim. Tatínek mi jednou na můj dotaz vysvětlil, že tam dřív, za dob první republiky, byl restaurant U Maxima. Nejnoblesnější podnik v našem maloměstě. Když jsem pak v Paříži viděla restaurant stejného jména, pochopila jsem, že takový podnik je prostě úplně nejvíc nejlepší mezi restauranty.

Náš Maxim byl pravým opakem. Táta řekl, že ve zdravotnických novinách byl náš Maxim, takto jídelna, vyhodnocen jako druhý nejhorší v republice. Tak toho premianta bych chtěla vidět, tam musely děti jíst z ešusu a sedět u toho na pařezu.

Už vstup do jídelny znamenal pro mě utrpení. Na ten zápach špinavého hadru, jímž se utíraly vikslajvantové ubrusy, na ten nelze zapomenout. Můj už tak malinký žaludek se stáhl do velikosti špendlíkové hlavičky.

Dveřmi se vstoupilo do přítmí. Podél zdí visely kabátky a bundičky nebohých strávníků. Odtud se šlo rovnou do jídelny, dlouhé a ponuré místnosti, plné stolů a židlí. Na každém stole trůnila vázička s umělou květenou. Vázičky sloužily coby odkladiště tlustého masa, nemožného pozřít, jež jsme byli nuceni pod různými pohrůžkami konzumovat. V nestřežených okamžicích jsme jím plnili vázičky, protože bystré oko dozoru sledovalo odnášení zbytků a nebohé provinilce vracelo zpátky ke stolu dojíst tu hrůzu.

Některé stoly nebyly určeny k sezení a stolování. Na nich byly umístěny lavóry a kbelíky, zachycující dešťovou vodu, kapající z děravé střechy.

Dodnes vidím před sebou laskominy, jež nám byly předkládány. Šunkofleky bez šunky, univerzální hnědé omáčky s rozvařenými knedlíky a třesoucím se tlustým kouskem masa, které bylo zřejmě podušené, nikoliv pečené, hrachovka politá tukem, zemlbába bez ovoce a bez sněhové čepice, stvořená pouze z rohlíků, nacucaných oslazeným mlíkem, nedovařené případně rozvařené a vždycky nahořklé brambory s malinkým kousíčkem masa, vyvařeným z veškeré chutě, barvy došeda…

Polívku jsem se nikdy neodvážila ochutnat. Jen pohled na vlažnou vodu s pár kousky mrkve mi stačil.

Jediné, co jsem byla schopná malinko sníst, byla čočka s půlkou krajíčku chleba, ovšem nesměla mi být politá tukem, což se bohužel dost často stalo.

Když jsem skoro denně byla vracena zpátky ke stolu, abych dojedla, co jsem prostě sníst nemohla, maminka musela zakročit. Byla jsem tak VIP mezi dětmi, protože jsem nemusela dojídat.

Že jsem nezemřela hlady, není zázrak, ale prostý fakt, že moje cesta k domovu byla lemovaná jabloněmi. Když zrovna nebyla sezóna, měli jsme jablka doma.

Když jsem začala chodit na gymnázium, zbavila jsem se školní jídelny. Začala jsem chodit do Ráje. RaJ – jídelna pro pracující a pro mě. Tam to bylo lepší. Na stolech byly látkové ubrusy, mohli jsme si vybrat den předem ze dvou jídel a já občas něco nejen jedla, ale i skoro snědla.

Postavu jsem měla jako dnešní modelky, teda až na ty prsa.

Když jsem se vydala do světa a začala se živit sama, trochu jsem nabrala, protože co bylo nejlevnější? Rohlíky a k nim salám junior. Naštěstí mi láska k jablkům zůstala, a ty byly k dostání i v socialismu. Taky jsem ujížděla na čokoládě Milena. Jídelníček skromný, levný a nezdravý. Pak jsem se vdala a zazvonil zvonec. Nastalo období zdravého stravování.

Dětství… hezký jsem ho měla, až.. až na jídelnu, co se honosně jmenovala Maxim.

 

 

 

 

gastronomie škola vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Danka Rotyková
Zuzko, byla jste na tom podstatně hůř než já. Nám 3 sestrám byla školní jídelna zapovězená. Rodiče si nemohli dovolit platit obědy všem 3, tak jsme si nosily v aktovce kus namazaného chleba nebo housku. Bohužel vždy bez pití, to tehdy zvykem nebylo. Zvykly jsme si, ale zdravé to tedy také nebylo.
Eva Klímová
Pach vikslajvantových ubrusů jsem při čtení článku "ucítila" , mám podobné vzpomínky a hrachovou kaši /politou tukem / od té doby nejím .
Jitka Caklová
Naše školní jídelna byla součástí téměř nové budovy školy. Do školy jsem chodila odpočívat a ve školní jídelně mi chutnalo. Chodila jsem si přidávat a kuchařka mi vždycky říkala, "Kam to holka dáváš, vždyť seš pořád jako lunt? Na jednu žákyni ala paní Zajícová si pamatuji a nechápala jsem ji. Pak jsem procházela různými etapami stravování dle možností a podmínek. Dnes se stravuji doma, doby nenasycenosti jsou ty tam a opět jsem "jako lunt". :-) :-)
Jarmila Komberec Jakubcová
Všechny jídelny jsou si tak trochu podobné. Před několika dny jsem chodila na obědy do nemocniční jídelny v rehab.zařízení Beroun. Hlavní byla kvalita jídla, které opravdu bylo skvělé.
Hana Řezáčová
Já jsem chodila do školní jídelny ráda, byla v budově školy a paní kuchařky vařily dobře, děti si chodily přidávat ... Chodila jsem na obědy i na gymnáziu (budova vedle - stejná kuchyně) a na i na SZŠ, no a potom víc jak 40 let do jídelny nemocniční - a žádné trauma z toho nemám :-) No, možná to není pro každého - ale takových "nejedlíků" jako paní Zajícová, nebo naopak gurmánů a gurmetů, nebude mnoho ...
Hana Rypáčková
Taky jsem byla jídelnový nejedlík. Ale přizpůsobila se davu. Nedostávala jsem peníze a tak jsem si nemohla kupovat ňamky, jako někteří spolužáci. Leda na 2. stupni odhlásit oběd a získat peníze na ruku , asi tak na mejdlíčko. Jako úča jsem na dozor vešla do jídelny a zase hned vypochodovala ven.. Hlavně jsem hlídala předbíhání, to byla skoro šikana...Na táborech jsem zas hlídala kuchařky, opravdu kradly. Našla jsem jejich skrýš a vždy hlídala, když si někdo z rodiny přijel pro "skořápky od vajec". Nevím, co si nosily z jídelny, asi to ušetřené. My nespotřebované potraviny vrátili do venkovského krámku a vyměnili za jiné, za ovoce a dobroty pro děti.. Že se mnohde učilo i jedlo v nedůstojných podmínkách je pravda. Ale snaha byla a taky se později postavily nové budovy.
Vladislava Dejmková
Ještě, že to nebylo ve všech školních jídelnách stejné. My měli báječnou jídelnu, kde si děti chodily říkat o přidání. Možná to bylo kuchařkami, neboť limity tehdy byly určitě pro všechny školní jídelny stejné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.