Určitě jste se setkali například s příběhy operních div Emy Destinnové a Jarmily Novotné, které si podmanily Metropolitní operu v New Yorku, nebo surrealistické malířky Marie Čermínové alias Toyen. Během pobytu v Paříži vytvořila unikátní díla, která se dnes prodávají za horentní sumy. V dnešním článku se zaměříme na další vzácné dámy, jejichž význam pro umělecký svět mnohdy zůstává nedoceněn.
Zůstaneme-li u těch se zlatem v hrdle, nesmíme zapomenout Dagmar Hasalovou-White (*1926). Narodila se v Praze do rodiny hrdiny československých legií na Sibiři, generála Antonína Hasala. Podle otcovy služby v armádě rodina žila v Praze a Brně. Dagmar od dětství hrála na piano a chodila na balet, ačkoliv opravdový vztah k hudbě si vybudovala až mnohem později. Po německé okupaci otec rozšířil řady odbojové organizace Obrana národa. Posléze odešel za hranice a přidal se k exilové vládě ve Velké Británii. Rodinu doma mezitím nacisté v roce 1942 odvlekli do internačních táborů, kde strávila zbytek války. Po osvobození Dagmar studovala na konzervatoři, ale záhy po komunistickém puči v únoru 1948 Hasalovi odešli do USA. Pokračovala tedy ve studiích v New Yorku a Kansasu. Začala se věnovat profesionální pěvecké kariéře a připsala si bezpočet úspěchů na velkých scénách. Její manžel Lewis White byl vysoký úředník amerického ministerstva zahraničí, díky jehož diplomatickým misím si vyzkoušela také operní zpěv na Nové Kaledonii, v Dominikánské republice, Kolumbii, Nikaragui a Maroku. Můžeme jí vděčit také za neúnavnou propagaci české hudby. Díky paní Dagmar se publikum po celém světě seznámilo s díly našich skladatelů. Od samotného zpěvu se postupně přesunula k režii, managementu koncertů, a především k výuce na hudebních školách.
Marie Heritesová-Kohnová (1881-1970) proslulá houslová virtuoska, současnice Jana Kubelíka, nadchla svým smyčcovým uměním posledního ruského cara, pařížskou i vídeňskou smetánku a také britského krále Edwarda VII při jeho korunovaci v srpnu 1902. Už v mládí také měla možnost cestovat po Americe, spolu se svým otcem, spisovatelem Františkem Heritesem, jemuž mimo jiné jeho blízký přítel Antonín Dvořák svěřil manuskript Novosvětské symfonie, aby jej odevzdal nakladateli v New Yorku. Bál se, že pošta by vzácné dílo mohla ztratit. V Americe se provdala za zámožného ředitele cukrovaru českého původu Josefa Kohna, připsala si úspěchy koncertními turné, která absolvovala spolu s již zmíněnu Emou Destinnovou. Po zakončení profesionální kariéry vyučovala na několika prestižních konzervatořích.
Přesuňme se na stříbrné plátno, kde zářila Miroslava Šternová (1926-1955), dívenka, která spolu s matkou a adoptivním otcem židovského původu utekla před Hitlerem do Mexika. Pro oslnivý půvab a blonďatou hřívu pro ni nebyl problém zvítězit v taneční soutěži spojené s volbou královny krásy, odkud vedly jen krůčky ke studiu herectví a prvním rolím ve filmu. Celkem se objevila ve dvaatřiceti snímcích a stala se miláčkem mexických diváků, kteří se najednou mohli pyšnit svou Marilyn Monroe. Filmový průmysl v Mexiku ve 40. letech se vyhříval na absolutní špici a každým rokem se natáčely desítky kvalitních kusů. Oslnivá Miroslava dostala i nabídky z Hollywoodu a objevila se dokonce na přední obálce časopisu Life. V osobním životě však byla velmi nešťastná. Brzy přišla o milovanou matku, z prvního manžela se vyklubal homosexuál, četné milostné románky u ní prohlubovaly depresivní stavy.
Navíc se tragicky zamilovala do známého španělského toreadora Luise Miguela Dominguína, který jí přislíbil sňatek, ale zanedlouho se z tisku dozvěděla, že se oženil s jistou italskou herečkou. Svůj poslední film s titulem „Ensayo de un crimen“ natočila v roce 1954 s režisérem Louisem Buñuelem. Premiéry se však již nedožila. Na hotelovém pokoji v Mexico City spolykala 9. března 1955 přemíru prášků na spaní a přivolaný lékař mohl pouze konstatovat smrt ikony stříbrného plátna. Sláva Miroslavy neuhasla ani desítky let poté. Hereččiným osudům se věnují knihy, filmy, a navíc stále jde o oblíbené jméno, udělované novorozeným dívenkám.
Typické dílo Zdenky Rusové Grafička M. Kornová s dcerami v Japonsku
Následují čtyři zástupkyně výtvarného umění, působící ve čtveřici různých zemí. Akademická malířka Anka Mayerová (*1956) byla ve Vídni studentskou Oskara Kokoschky, ale absolventkou Akademie výtvarných umění se stala teprve v Santiagu de Chile. Její tvorba zaujala umělecké kruhy také v Argentině, Uruguayi a konečně v Kanadě, kde se nakonec usadila a pravidelně vystavovala.
Zdenka Rusová (*1939), absolventka umělecké průmyslovky, při své první absolventské výstavě v roce 1966 zaujala norského kritika a záhy ředitele významné galerie Henie Onstada Kunstsentera, který ji okamžitě doporučil na prestižní stipendium. Skandinávská země s drsným počasím a přírodními krásami Rusové učarovala natolik, že se v roce 1970 nastálo zabydlela v Oslu a naplno se vrhla do tvoření. Zaujala zejména sérií ženských hlav a expresivních krajin, specializovala se na grafiku tuší a perem a zejména se zapsala do historie jeho vůbec první rektorka vysoké umělecké školy, která navíc významně ovlivnila reformu vzdělávání.
Olejomalby Miroslavy Vrbové-Štefkové (1909-1991) si jistě vybavíte. Zpravidla se na nich vyskytuje motiv klaunů, artistů, tanečnic a baletek. Již jako etablovaná malířka s řadou výstav na kontě v roce 1964 emigrovala do Západního Německa, kde pokračovala v práci. Její obrazy v sobě skrývaly zvláštní směs poetiky, romantismu, lehkosti a krásy a získaly si příznivce v mnoha evropských zemích, a také za oceánem, kde byla požádána americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, aby v Kalifornii zhotovila portréty jeho rodiny.
Grafička Marian Kornová (1914-1987) se z rodného Chomutova ocitla až v dalekém Japonsku. Deset let poté, co kvůli židovskému původu těsně před druhou světovou válkou emigrovala do USA, usadila se spolu s americkým manželem Frankem a malými dcerami v Tokiu. Pochopitelně se nemohla neinspirovat místními formami grafického umění. Během čtyř desetiletí v zemi vycházejícího slunce se věnovala dřevorytectví, fotoleptu, sítotisku, kolagrafii a její nezaměnitelná díla naleznete v galeriích od Honolulu po Bukurešť.
Jako vždy bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Copak se nesluší připomenout také naše hudební skladatelky, sochařky, básnířky nebo fotografky? Tak zase někdy příště, co říkáte…
