Když 25. února 1948 vážně nemocný prezident Edvard Beneš přijal demisi dvanácti nekomunistických členů vlády a zároveň jmenoval ministry podle přání komunistického premiéra Klementa Gottwalda, bylo o dalším vývoji v Československu na dlouhá desetiletí rozhodnuto. Komunisté se tak dostali k moci bez zjevného použití násilí a alespoň navenek při zachování ústavnosti. Ve skutečnosti se však tlak Komunistické strany Československa (KSČ) na ovládnutí mocenských struktur dlouhodobě stupňoval a byly při něm používány i násilné prostředky.
Historici i pamětníci dodnes diskutují o důvodech, které vedly Beneše k přijetí demise. Prokop Drtina, jeden z ministrů a Benešův blízký spolupracovník, ve svých pamětech uvádí, že ještě 23. února, tedy dva dny před konečným rozhodnutím, Beneš možnost přijetí demise odmítal.
Podle dobových svědectví k jeho rozhodnutí přispěl tvrdý tlak ze strany komunistického premiéra, který Benešovi vyhrožoval okamžitým zatýkáním nepohodlných osob. Mezi 21. a 26. únorem 1948 zmizelo podle historika Karla Kaplana alespoň nakrátko ve věznicích na 460 lidí, většinou okresních funkcionářů národních socialistů a lidovců. Z pohotovostních oddílů závodních organizací KSČ se začaly formovat a vyzbrojovat Lidové milice, komunistické akční výbory opanovaly orgány státní správy.
Sovětský svaz je připraven
Šéf komunistů Gottwald, jehož do funkce premiéra vyneslo vítězství KSČ ve volbách v roce 1946, Benešovi rovněž údajně předložil důkazy, že v případě nepřijetí demise je připraven vojensky zasáhnout Sovětský svaz, který poválečné Československo zahrnul do sféry svého vlivu. Komunisté uspořádali hned na počátku vládní krize tábory lidu v Praze a v dalších městech a jimi ovládané odbory vyhlásily generální stávku.
V tehdejší šestadvacetičlenné vládě premiéra Gottwalda (KSČ) bylo devět komunistů, čtyři národní socialisté, čtyři lidovci, čtyři zástupci slovenské Demokratické strany, tři sociální demokraté a dva nestraníci. Ministři z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové se 20. února rozhodli podat demisi. Tímto krokem chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb.
Gottwald se modlil k Bohu
Podle historika Petra Zídka byl postup nekomunistických stran netaktický a demise byla "fatální chybou". Sám Gottwald se o demisi vyjádřil slovy: „Já se přiznám, že jsem se ráno před schůzí (vlády) modlil, aby je ta blbost neopustila a oni nepřišli. Pánbůh mě vyslyšel a oni nepřišli.“
Odstupující ministři si nezajistili podporu sociálních demokratů a bezpartijního ministra zahraničí Jana Masaryka a vláda tak nemohla být rozpuštěna, protože většina ministrů zůstala. Podle Zídka předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Veškerou odpovědnost přenesli na bedra prezidenta Beneše, který ale neměl žádné reálné prostředky, jak změně mocenských poměrů zabránit.
Beneš nakonec 25. února demisi přijal a zároveň jmenoval nové ministry navržené KSČ. Klement Gottwald tak mohl oznámit "porážku reakce a vítězství pracujícího lidu" a další vývoj v Československu již nezadržitelně směřoval k nastolení komunistické diktatury.