Problém není s Bohem, nýbrž s jeho pozemským personálem, říká kněz a pedagog Marek Orko Vácha

Milá slova. A je jen na nás, jak je chápeme a co si z nich vezmeme. Asi je jedno, v co nebo koho věříme, ale není jedno, co se svým životem uděláme.

Mě vždycky rozesměje, když dospělý chlap věří na strašidla. Měl by se starat o svíčkové báby a ne škodit na medicíně, když je jeho myšlení limitováno vírou.

Děkuji za zajímavý rozhovor.

Charismatická, inspirující osobnost, měla jsem tu čest potkat se. Nezáleží, kolikrát kdo chodí do kostela, ale jak člověk funguje s ostatními lidmi. Mám mezi přáteli několik kněží a dialog s nimi je studánka živé vody. Honzo, děkuji za tvé nejednoduché otázky, směřujicí k podstatě víry. V Boha, tj. život.

Zajímavý rozhovor. Obdivuji jeho široký záběr. U Znojma mít farnost, v Brně učit a v Praze být předsedou akademického Senátu. Takové obětavé kněze církev potřebuje.

K otázce 8/ - O šíření "nepravd, potažmo dezinformací" ví pouze jejich šiřitel za určitým účelem. Nezpochybňuji existenci viru Covid 19, ale zpochybňuji šíření nepravd o "epidemii covidu". Těžko, po téměř pěti letech, dokážu vysvětlit proč jsem věděla, že vakcinace je podvod a nedala se ani jednou očkovat. Stále se neumíme poučit z upálení Mistra Jana Husa :-(

Ano - problém je především s jeho personálem. Tak dlouho jsme chodili okolo stále více zanedbané kapličky, až jsme se jí coby bezvěrci ujali - a dali opravdu do "pucu", i s následnou údržbou... Nejenže se nám seniorům nepřihlásil nikdo z příslušné diecéze (včetně společenství mladých) ku pomoci, ale nedostalo se nám ani slůvka poděkování. A tak vlastně ve prospěch víry zasáhli "něcisté", jak by také nás s despektem nazval doktor Halík, neb jsme neznalí Bible, do kostela nechodíme, ale věříme nepoučeně pouze v "něco"....

Moc hezký rozhovor s milým a moudrým člověkem.

Bůh není jen v kostele. Každý má v sobě Boha od narození a záleží na tom, do jaké míry se od něho odkloní, vlivem rodiny, školy, tlaku veřejnosti, honby za hmotnými statky atp a přestane věřit sám sobě, neboli ztratí kontakt se svým nitrem. Tatínek byl varhaník, maminka zpívala, bratři byli ministranti a moje maličkost plnila pomocí šlapadla vzduch do varhanních měchů. Vánoce v kostele se mi líbily, neboť nasvícený betlém a výzdoba kostela přehlušily, očima dítěte, děsivou Křížovou cestu. Půlnoční tehdy začínala v půlnoci a už jako dítě jsem si říkala, jaký má smysl tohle dělat pro 10 lidí, kteří na mši přišli. Je úplně jedno jaké "pitomosti" člověk uvěří, ať je odkudkoliv, hlavně když mu pomáhá na cestě k sebepoznávání. V kostele na mši jsem nebyla už dobrých 55 let a přesto vím, že když jsem se dostala do šlamastyky, tak "obecně" Bůh mi z ní, bez víry v sebe, nepomohl. Úspěchů jsem si v životě mnoho neužila, zato neúspěchy, které mě provázely, až nyní v pozdním věku, mi přinášejí "sladké ovoce" ♥♥♥

Krásný rozhovor s moudrým a laskavým člověkem.