Je mi celkem fuk jestli si ti dva dají pár krátkých svižných facek přes nasupené papule, mám svých starostí dost. Ale nejde mi z hlavy otázka, proč oba použili slovo „náhodou“. To jako že jeden je pouhou náhodou pošuk a druhý náhodou přecitlivělý? Takže se tady srazily dvě náhody? Zajímavý problém. A to ještě k tomu můžu přidat jednu svou osobní náhodu. Nějak jsem se totiž zamyslel na tramvajové refýži a místo do své šestnáctky jsem čirou náhodou nastoupil právě do téhle desítky. A přitom jsem taky mohl klidně vlézt do patnáctky, jedenáctky či třináctky, které též touhle stanicí projíždějí. Prostě festival náhod.
Náhoda je vůbec prazvláštní jev v životě člověčím. Je to fenomén, o kterém filozofují velcí učenci idealističtí i materialističtí, ale samozřejmě i my, lid prostý. Někdo zastává názor, že vůbec neexistuje, někdo zase totálně vyznává Voskovco-Werichovské tvrzení, že „Život je jen náhoda“. Samozřejmě je tu také skupina lidí, kteří deklarují, že náhoda je blbec. Čert se v tom vyznej! Například včera dopoledne jsem na dané téma absolvoval názorový střet s kamarádem Lubošem. Šel jsem zrovna z lékárny a málem jsem do něj vrazil před poštou. Měl jsem radost, s tím klukem ušatým je vždycky prča. „Čau starej prďolo, to je prima náhodička, že jo,“ šveholil jsem nadšeně, leč on mě zpražil: „Prdlačku náhodička, to se jen potkaly dva zaběhlé systémy. Já systematicky chodím na poštu pro důchod a se složenkama, ty zase systematicky lezeš do apatyky pro ty svý prášky na hlavu, takže k tomu logicky muselo dojít.“
Na rozdíl od náhodoskeptika Luboše já ale zůstávám přesvědčeným vyznavačem teorie, že právě náhoda rozhoduje skoro o všem. Jsem tedy zastáncem náhodofatalismu. Stačí juknout zpátky do dějin vlastního života a mám pro to spoustu argumentů. Třeba kdybych si u maturity náhodou nevytáhl příklad řešitelný jednoduchou trojčlenkou, tak jsem vylít rychlostí geparda, neboť právě trojčlenka byla tím jediným, co jsem na gymplu z celé matematiky jakž takž pochopil. Anebo kdyby mi v šestasedmdesátým náhodou nespadl na palici ze střechy ten rampouch, tak jsem nikdy nepoznal krásnou sladkou Helenku, která šla náhodou kolem a s roztomile zvonivým smíchem mi pomáhala na nohy. To, že mi nakonec utekla s lyžařským instruktorem, byla taky jen náhoda – původně jsme měli jet na víkend k její matce do Lipníku nad Bečvou, ale já ji ukecal na lyžovačku ve Špindlu. A to už vůbec nemluvím o náhodách, jež vedly k tomu, že nikdo z mých zaměstnavatelů nikdy nepoznal, jak jsem lenošivej, že na mě nikdy neprasklo, jak celý život kradu kamarádům propisky a zapalovače nebo jak často mě náhoda zachránila před revizorem při jízdách načerno.
Nene, nikdo mi nevymluví, že náhoda je rozhodující ingrediencí v receptu na život. Je to substance, která okořeňuje gulášový průběh všedních dnů. Vidím to takhle: Človíček se prostě vylíhne a čeká ho cirkus zvaný Svět. Každý z nás je v tom svém cirkuse principálem a zároveň hlavním vystupujícím. Chvíli je artistou na visuté hrazdě, chvíli žonglérem s kužely, občas krasojezdcem na cválajícím koni, jindy zase krotitelem dravých šelem, kouzelníkem tahajícím králíky z klobouku, polykačem ohně, metačem kozelců. V potu tváře a s plným nasazením předvádí vše, co umí, chce být úspěšný, chce sklízet potlesk. No a náhoda je v tomhle jeho životním představení klaunem. Vbíhá nečekaně do šapitó a předvádí spoustu všelikých skopičin. Někdy veselých, někdy zapeklitých, převážně ale takových, že se lidi v hledišti můžou potrhat smíchy. A je to správné, vždyť co by byl cirkus bez klauna?
Na závěr si neodpustím napomenutí těm, co tvrdí, že náhoda je blbec. Je to od nich kruté, nespravedlivé, ale hlavně neinformované. Ona totiž není ani chytrá ani hloupá. Není ani zlá ani hodná. Je i chuťově neutrální, něco jako virtuální sladkokyselá okurka. A to je dobře, vždyť život bez sladkokyselých okurčiček by byl přece ošizen o báječnou lahůdku.
