Test způsobilosti pro život v paneláku

Nevím, co je slyšet v paneláku, ale na vesnici v rodinném domě slyšíte neustále : sekání trávy, kácení stromů, projíždění traktorů, štěkání psů, kokrhání kohoutů, křik dětí z bazénů a trampolín. Takže musíte jít ven, pustit svého psa a děti a dát se do sekání.....

Nebydlím v paneláku, ale v v činžáku z 30. let minulého století, ale zmíněné sousedské kategorie znám také. Pokud nejsou náhodou zrovna přítomni přímo v našem domě, jistě se vyskytují v některém ze sousedních. Nová sorta jsou noví přistěhovalci, kteří přebudovávají byt podle svých představ. Občas se obávám, jestli se aspoň některý z nich předem poradí se statikem...

Panelákové bydlení má svá specifika, která jsou mnohdy inspirací tvůrců sci-fi vizí.

:-) V bydlení jsem velice adaptabilní, prošel jsem od rodné haciendy do činžáku, do selského stavení a končím v penzionu. Imunitu vůči okolí mi zajišťuje nahluchlost, umění pouštět hrůzu a nesrozumitelnost jako na i60... :-)

My bydlíme v paneláku 45 let, je tady 8 domů. Naštěstí u nás bydlí celkem pohodoví lidé. Samozřejmě, že se najdou i ti prudiči. Jedná taková rodinka bydlí nad námi. Nedávno tu jeden předělával garsonku hned vedle nich, tak to bylo občas k zbláznění. Mejdany se tu naštěstí nekonají, dvakrát tu hořelo, jednou to bylo u nás. Naštěstí se na kopci nad námi vyskytuje Ústecká nemocnice, tu jsme využili, když si manžel při večerním venčení pejsku zlámal nohu a doma nám omdlel. Občas nám naše sídliště lidí závidí. Vaše bydlení vám fakt nezávidím.

Jsem paneláková myš. Od ostatních čekám, že se budou chovat podobné, jako já a pár ostatních. Z mého bytu nebyl slyšet rámus. Večer jsem za sebou vždycky zamykala. Občas jsem umyla chodbu, zaměřila chodník, i když jsem nebyla na řadě. Čas oponou trhnul. Let přibylo, sil ubylo. Přibylo i zkušeností. Už mě ani nenapadne dělat kolem domu jarní a podzimní úklid. Zaprvé to dělají lidi od města a zadruhé opravdu nehodlám uklízet odpadky po druhých. Byty prostřídaly majitele. Dneska nevím, kdo do domu patří a kdo ne. Podnájemníci se střídají. Majitelé bytů nepovažuji za vhodnou ani strohou informaci, koho v bytě ubytovávají. A tak jsme tu už měli štěnice, rvačku a zásah určitých složek, uživatele drog, chovatele psů, jichž se většina nájemníků bála, noční mejdany, atd. Dočasným obyvatelům domu je úplně fuk, jestli je zamčeno, uklizeno, v noci ticho, atd. Je mi jasné, že pes štěká a dítě pláče. S projevy vandalismu a záměrnému obtěžování okolí hlukem se smířit neumím. S nějakým řešením problémů jsme mnoho nepochodili. Zaprvé jsme skoro v menšině a zadruhé neprokážeme, že zfetovaný opilec, boxující ve sklepě, je příbuzný nebo známý někoho z pronajemniků. Za ruku toho, kdo rozbil výtah, taky nechytime a můžeme se jen dohadovat, kdo stále nechává dokořán hlavní vchod a proč. Naštěstí mám kam o víkendy a na léto vypadnout. O všední dny a přes zimu si to samozřejmě vynahradím...

Panelák jsem neznala do doby, než se do něho nastěhovala kamarádka. Tvrdila jsem, že tam teda já nikdy...S rodinným domkem jsem se rozvedla a na žádný byt neměla nárok, protože jsem bydlela na vesnici. No, asi po roce jsem souhrou okolností obdržela byt v paneláku. A jak jsem byla ráda! Už tu bydlím 40 let. Jde to. Zažila jsem téměř vše zde vyjmenované. Kuřáky nade mnou i pode mnou, zoufale vyjící psy, přestavby bytů, mejdany, mravence faraóny, plačící děti i divoké hádky. Ale ráda vzpomínám na jedny "rušitele". To pode mnou bydlela romská rodina a nádherně zpívali. Někdy si děti sedli do okna, povídali si a prozpěvovali. Jen tak, pro radost. Vzhledem k tomu, že rodiče pracovali a vstávali velmi brzo, býval u nich po půl jedenácté klid. Je to asi divné, ale byli jednou z nejslušnějších partají. On ten byt se totiž pronajímá a za ty roky už jsem zažila opravdu ledacos.

Žijeme v paneláku přes 50 let. Na všechny zvuky i pazvuky jsem si zvykla tak, že je většinou nevnímám. Jsem tu moc spokojená. Snad to tak zůstane, i když jsme teď v období střídání generací. Po letech ticha zažíváme ruch přestavování a hlasy dětí. Nahluchlí jsou ve výhodě. :-)

Dřív jsem si moc přála bydlet v paneláku. Bydlet v nájmu ve starém domě bez topení a bez vody nebyla žádná legrace. Do paneláku jsem se dostala až asi ve 40 letech. Měla jsem jen dvě přání - teplo a klid. I když etapa po listopadu byla nevalná, hlavně ohledně černých podnájemníků, postupně se to tam vylepšilo a myslím, že náš panelák patří k těm dobrým.

Takové cvakání podpadků sousedky v bytě nade mnou, ráno v půl šesté, to byl také budíček... ale stačilo upozorněni.