Cizí dítě, cizí vnouče. Tato slova by do vztahu patřit neměla

Vzpomínám, že manželé Dietlovi, kteří se do sebe jako zralí zamilovali a opustili původní rodiny s dětmi, založili pak spolu rodinu a měli další děti. Jako fór dávali k dobru, že u nich doma říkají Moje děti a tvoje děti bijí naše děti. Zní to legračně, ale myslím si, že co se týká citových vazeb, to asi zcela srovnat nejde. Já ale takový poznatek neznám, tak nevím.

Pramacecha nemusí přišlé děti zrovna milovat a starat se o ně. Ale musí je respektovat jako hosty a kamárády. Má-li ráda svého nového přítele.

Čím je člověk starší,tím húř navazuje vztahy. Třeba najít rovnováhu a žít v míru. A děcka dají zabrat. Vlastní i "cizí".

:-) Cizí dítě ani cizí vnouče nevadí, hlavně že mám daňové přiznání snadno a rychle, viď, milá Dáňo... :-) ...ale na článek se těším :-)

Navázat smysluplný partnerský vztah ve vyšším věku je mnohem složitější než v mládí. Lidé si přinášejí své zvyky, určitý stupeň pohodlí a chvíli trvá, než si na sebe zvyknou. Proto je mnohem složitější si do svých životů nechat vstoupit partnerovu/partnerčinu širší rodinu. Zvlášť, když tato rozhodnutí svého rodiče moc vstřícně nevítá. Jako u všeho je potřeba nezměrné tolerance a vzájemné vstřícnosti ze všech stran. A pokud to nejde, "nelámat to přes koleno".