Kdo se bojí klasiky: čtenářské resty

Sinuhet je v slovenskom preklade podstatne lepší,podobne ako Harry Potter.Tiež doháňam resty,vďaka za každé doporučenie..

:-) Jako študák jsem byl posedlý čtenář a knihovník, přesto se za sečtělého klasiky (navzdory oborové až povinnosti) nepovažuji, mimochodem Harper Leeovou jsem četl asi jako dvanáctiletý (takže co?). Vzhledem k tomu, že klasické je, co odolává změnám vkusu, proudu, směru a co trvá ve své kvalitě (Werich), živoucí klasiku si neseme spíš jako pozorní čtenáři v sobě coby vyzobané skvosty, které často pro nás pozbyly zdroj. Znáte nečtenáře, co žijí klasiku? Já ano. :-)

Také se mi zdá, že nejvíce jsem přečetla knih jako hodně mladá. Henryho Millere jsem neměla ráda. Ale i nyní... třeba až poměrně nedávno jsem objevila Hanse Falladu, četla od Dickense Ponurý dům, pak Sinclaira Lewise, Cronina ... těch by bylo. Sinuhet se mi kdysi líbil a nebudu ho už číst znovu. Koukám, co je tu knihovníků - nechcete napsat o zážitcích z knihovny nějaký hezký článek? :-)

Ivo, Irvinga Stonea hodlám zařadit do programu mého čtenářského klubu, Ingrid, s Remarguem mám přesně stejnou zkušenost, Milane, jako knihovnice knihovníkovi vám slibuji, že si V šest večer v Astorii znovu přečtu a všem moc děkuji za reakce na článek.

Mám různá období, kdy si "zasednu" na jednoho autora, momentálně mě nadchnul Irving Stone, skvělý životopisec. Také mě, jako Ingrid, občas překvapí, že už mě některý, kdysi oblíbený, autor po letech nebaví.

V mládí jsem četla (a hltala) celého Remarquea a když jsem ho přečetla cca před deseti lety, tak už mi nic neříkal. To se mi stalo i s Otou Pavlem. Od Theodora Dreisera jsem četla Americkou tragédii a Jennie Gerhadtovou, Obě knihy se mi moc líbily. Dnes se vracím jen k Tolstému a Dostojevskému. A knihy, co letí, to jde úplně mimo mně. Egypťan Sinuhet se mi vůbec nelíbil. S knihou jsem v půli praštila. Jinak hezký článek. Děkuji.

Egypťan Sinuhet? Bez komentáře. Ale jestli jako knihovník Vám můžu něco doporučit tak je to od Pluhaře ,,V šest večer v Astorii." ( Nebudu prozrazovat ;-). Problém je v tom,že když něco čtete v pubertě a pak v ,,důchodcovském" věku, tak to vnímáte úplně jinak. Je málo knih, které berete celý život za své, ale ,,V šest večer v Astorii" ... No nechám to na Vás.

Pamatuji si, jak nám na střední škole řekl vyučující, ať co nejvíc čteme, protože co nepřečteme tehdy v tom věku, už asi později v životě nepřečteme. Do velké míry měl pravdu.

První dvě zmiňované knihy mne nějak minuly, ale Jako zabít ptáčka jsem v mládí četla a viděla jsem i film a obojím jsem byla nadšená - a nejvíc asi Gregory Peckem :-)

Od mala jsem byla knihomol a můj čtenářský deník sloužil na zdrávce za vzor, protože jsem tam měla i výstřižky o spisovatelích, jejich životopisy, portréty - prostě nadšená fanynka :-) Už jako náctiletá jsem hltala klasiku a o prázdninách, když pršelo, tak více knih denně. V noci s baterkou pod peřinou :-)