Má rád hravost, psy, kočky a děti. Jeho muzika přináší smích. Hudební skladatel Petr Skoumal si vždy dopřával rozkoš svobodné tvorby a své písně nikomu nevnucoval. Přesto za ním chodili zpěváci a přátelé stejně jako divadelní či filmoví režiséři. „Psaní písniček je pro mě zóna absolutní svobody,“ říká hudebník, který slaví 75. narozeniny.
Nejvíc svou tvorbu spojil se zpívajícím básníkem a poetickým textařem Janem Vodňanským. Od šedesátých let 20. století až do zákazu v roce 1981 představovali svébytný kulturní fenomén, ve svých kořenech prorostlý s odkazem Jaroslava Ježka a poetikou Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. V názoru však byli zcela ojedinělí, balancujíce na hraně recese a účelového nonsensu. A zpět ke spolupráci je svedly až v roce 1989 Večírky rozpadlých dvojic na scéně pražského klubu Na Chmelnici.
V šedesátých letech byl jakoby jen mimochodem zpívající hráč na klávesové nástroje Skoumal také dramaturgem a autorem hudby v pražském Činoherním klubu a spolupracoval na cimrmanovských filmech jako skladatel.
Stesk po starých časech
Písničkami pro děti hladil malé duše vedle Svěrákových a Uhlířových songů na deskách Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila, Pečivo, Pro děti od pěti a Kampak běžíš, ježku. Používal poezii Emanuela Frynty, Pavla Šruta, případně svou vlastní.
K albům pro dospělé ...se nezblázni, Poločas rozpadu, Hotelový pokoje, Březen, Nebo cibule, přidal práci na albech Luboše Pospíšila, Michala Prokopa a C&K Vokálu, na prahu padesátky se na několik let připojil k Vladimíru Mišíkovi a jeho skupině Etc.
Ve Skoumalových písních zní sarkasmus, melancholie a stesk po starých časech. „Když si sám sebe představím ve dvacátých, třicátých letech, mám pocit, že bych se tam cítil dobře.“ Kumšt provázel Skoumala už od dětských botiček. V šesti letech (narozen 7. března 1938 v Praze) ztvárnil nejmenší dítě ve filmu Nezbedný bakalář. Kdo za okupace navštívil rodinu překladatelů Skoumalových, byl ohromen klavírní improvizací dítěte se zlatými vlásky, které stěží dosáhlo na piano vídeňské výroby.
Poválečné roky strávil v Londýně, kam byl jeho otec vyslán jako kulturní atašé. A učil se u pianistky Lizy Fuchsové: „Dnes, s odstupem, jsem asi rád, že jsme se vrátili. Jsem zatíženej na tuhle zem, prostředí, kulturu, ten způsob humoru.“
Později na pražské konzervatoři vystudoval obor dirigování, na brněnské JAMU řízení sboru. Psal scénickou hudbu k filmům (Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Přijela k nám pouť) i k animovaným (Král a skřítek, Zaniklý svět rukavic, Malá čarodějnice). A k více než 150 divadelním a televizním inscenacím.
A také k slavným večerníčkům jako byly Maxipes Fík, Králíci z klobouku, A je to! Dodnes občas vystupuje v dětských představeních v pražském Divadle v Dlouhé.
„Pro mě je strašně důležitý moment náhody,“ tvrdí Skoumal. „Náhodou si otevřu knížku na básničce, co se mi líbí. Náhodou někoho potkám a zahrajeme si spolu. Náhodou jsem potkal lidi, se kterými jsem pak náhodou dělal dlouhá léta divadlo. V mém životě je málo věcí čistě racionálních.“
Vše opsalo podivný oblouk
Na čtvrteční narozeninový koncert si pozval hosty, s nimiž je spojen autorsky. Akce v pražské Malostranské besedě se mimo jiných zúčastní Vladimír Mišík, Jan Burian a Jiří Dědeček, sám oslavenec zahraje v triu s kytaristou Norbi Kovácsem a cellistou Olinem Nejezchlebou.
„Zazní především písně z desek ...se nezblázni a Poločas rozpadu, a protože mám rád, když moji spoluhráči hrají i svoje věci, bude to kombinace všeho možného, co máme rádi a co se nám ještě neomrzelo,“ říká.
Skoumal na nich zhudebnil několik textů svých přátel, většinu z písní si však napsal sám. Tvořil je v 80. letech bez naděje, že by vzhledem ke komunistické cenzuře velkou část z nich mohl veřejně předvést. „Nebylo to vymýšleno s tím, že to vyjde. Vidina oficiálního vydání byla mlhavá, hotové věci jsem předával kamarádům. Byla to taková domácí hygiena. Člověk se při vymýšlení a nahrávání zbavoval hnusných pocitů z reality,“ vysvětluje Skoumal.
V té době se "držel mimo svět" ve studiu, nikdo nepočítal s tím, že se poměry v dohledné době změní. Teprve na konci 80. let se začala uvolňovat společenská atmosféra v tehdejším Československu. „Některé ty písně hrávám dodnes. U těch, které jsem psal někdy v roce 1988, třeba Svatý Václave, sám váhám: můžou něco říct lidem, kteří tu dobu nezažili? Ale periodicky se vrací společenská atmosféra, kdy na ně posluchači živě reagují,“ vzpomíná.
Píseň Svatý Václave vznikla jako reakce na potlačené demonstrace na Václavském náměstí v lednu 1988. „To byla doba, kdy policajti mlátili lidi na ulicích. To bylo už hodně hnusný,“ uvádí hudebník, který s překvapením sleduje volební úspěchy komunistů. „Ve snu by mě nenapadlo, že všechno opíše takový oblouk, že v televizních debatách budu muset poslouchat kydy dnešních soudruhů, že tehdy se nikomu nic moc nestalo. Jejich odpůrci vypočítávají, kolik lidí se zavřeli a zavraždili. Ale skoro se nemluví o tom, že mnohem většímu počtu lidí znemožnili studovat, volně cestovat, být součástí světa. To je podle mě vlastně to největší svinstvo. Míň nápadné, ale zásadní,“ uzavírá Skoumal.
