Pavel Kolman je výpravčí ve výslužbě. Se železnicí se rozloučil už před pěti lety. Právě sedí sám ve voze spěšného vlaku. Je zabrán do četby. Vlak najednou zastavuje na železniční zastávce, kterou jindy normálně projíždí. Po chvíli se objeví ve vagónu rozčilená průvodčí. Je to patrně vlakvedoucí a průvodčí v jedné osobě. Rozčileně sděluje:
"Srazili jsme na přejezdu osobní automobil!“
"Tak to tady pěkně ztvrdneme!“ Hlavou starého železničáře se honí divné myšlenky. Ale žádná křeč. Jsme přece na dvoukolejné trati. Sousední kolej musí být sjízdná. Kolem před chvílí projel osobní vlak opačného směru. Vlakvedoucí jistě časem oznámí cestujícím, aby přešli na nástupiště sousední koleje. Za hodinu jede přece stejným směrem osobní vlak!
Nástupiště je plné lidí. Pavel se dívá dopředu na přejezd a nevidí žádné zničené silniční vozidlo! Akorát asi sto metrů za vlakem zvoní jiné přejezdové zařízení. U zadního přejezdu stojí osobní auto s naťuknutým blatníkem. Šofér sedí na zábradlí a očekává příjezd policie. Přijeli dva. Jeden řídí dopravu přes přejezd a druhý sepisuje protokol. Policista se potom odebírá za strojvedoucím, aby mu dal dejchnout.
Dopadlo to asi dobře. Od lokomotivy přichází již prověřený strojvedoucí společně s policistou. Jakožto jediný technický orgán obešel celou soupravu.
Hotovo! Spěšný vlak stojí na kolejích. Nic není vykolejeno, strojvedoucí skončil technickou prohlídku. Prakticky by mohl odjet. Vypadá to tak na hodinové zdržení. No a teď přece musí nastat čas pro vlakvedoucí. Jistě oznámí lidem, vyhřívajícím se na sluníčku, že mají přejít na nástupiště opačné strany. Tam nastoupí do osobního vlaku, jedoucího stejným směrem. Nic se však neděje.
Bývalý výpravčí se začíná bavit. Přijíždějí hasiči! Jsou v plné polní se "soptíky“ na hlavách. Pobíhají kolem vlaku, který nehoří! Podlézají pod vagóny a hledají nějakou skvrnu, prozrazující možné ekologické ohrožení. V době teroristických útoků, falešných bombových poplachů a katastrofických filmů komerčních televizí je možné všechno. Rozčilená vlakvedoucí prozrazuje, že ještě se musí dostavit drážní inspekce! Vysloužilému výpravčímu se honí hlavou pomyšlení, jestli tohle všechno nejsou úkony předepsané Evropskou Unií. Možná aktivní vlakvedoucí jen přesně plní nějaké směrnice. Snad ještě přiletí vrtulník!
Najednou paní vlakvedoucí oznámí neuvěřitelnou zprávu: "Budete do Brna odvezeni autobusy!“ Bývalý výpravčí nevěří svým uším. "Nač autobusy?“
A už jsou tady. Přijely celkem dva. Vstřebávají zachráněné cestující odstaveného spěšného vlaku. Bývalý výpravčí by mohl sám z vlastní iniciativy poslat cestující na opačné nástupiště. Nemá ale už s dráhou nic společného. Nepočkal ani na osobní vlak. Tuhle srandu si přece nemůže nechat ujít!. Dere se do jednoho z autobusů a zvědavě očekává vývoj situace,
Lidé jsou v autobusech namačkáni jako sardinky. Slunce pere do oken nevětraných vozidel. Začíná strastiplná cesta do města.
Lidé nadávají. Autobusy se proplétají lesem semaforů. Ve štrůdlu uživatelů silničního provozu konečně přijíždějí do cílové stanice. V té době už jistě dorazil i osobní vlak, jedoucí za spěšňákem. Měl logicky odvést jeho cestující, ale autobusy náhradní přepravy mu vytřely zrak!
Pavla napadla strašná myšlenka. Když se stali ohroženým druhem lidstva výpravčí, nebyli zrušeni také dispečeři? Jedině tak si totiž mohla vše řešící paní vlakvedoucí ve své kompetenci mobilem třeba pozvat i jednotku rychlého nasazení!
Vysloužilý výpravčí Pavel Kolman tuto variantu zavrhuje. Došlo mu to. Stal se patrně svědkem utajeného cvičení. No a proč ne? Povídá se, že za první republiky funébraci v okresním městě při cvičení pohřbívali prázdnou rakev!
