Žádná z našich prvních dam se nesetkala s tak protichůdnými reakcemi veřejnosti jako manželka prezidenta Václava Havla Dagmar. Sklidila kritiku, výsměch, dokonce i nenávist. S přibývajícím časem však postupně získávala ztracené sympatie.
Prudký pokles obliby
Přitom Dagmar Havlová bývala u lidí coby herečka velmi populární. Pod dívčím jménem Veškrnová se zapsala do srdcí filmových a televizních diváků i milovníků divadla. Po svatbě s tehdejším prezidentem Václavem Havlem v roce 1997 ale její obliba prudce klesla. Změna k lepšímu nastala na jaře 1998, kdy rok a čtvrt po svatbě neúnavně pečovala o vážně nemocného manžela. Václav Havel tehdy na dovolené v Rakousku těžce onemocněl a jeho choť velmi energicky organizovala lékařskou pomoc. Celé dny proseděla u jeho postele a dost možná mu svou rozhodností zachránila život. Postupně se stala oblíbenou i uznávanou první dámou. Znovu nabyla dobré pověsti, které se těší i teď, kdy slaví 60. narozeniny.
Své herecké profese se Havlová až do konce manželova funkčního období vzdala. „Neumím si představit, že by moje povolání šlo kombinovat s mou novou rolí,“ řekla tehdy. Na jevišti Vinohradského divadla, kde působila od konce 70. let, skončila v roce 1997 rolí Královny Kristiny. Na divadlo ale nikdy nezapomněla, na přelomu tisíciletí dokonce uvažovala o ztvárnění Marie Stuartovny ve hře anglického dramatika Roberta Bolta Ať žije královna, vinohradská scéna ale náročnou inscenaci nakonec zrušila.
Zpátky v divadle – a s ovacemi
Návrat na jeviště se Dagmar Havlové podařil až v roce 2006, kdy zaplněné hlediště Divadla na Vinohradech aplaudovalo jejímu výkonu ve Smočkově inscenaci Chvíle pravdy. Vinohradskému divadlu je věrná i dnes, kdy je čtvrtou sezónu opět členkou jeho souboru. Na kontě má roli Raněvské v Čechovově Višňovém sadu nebo titulní part v Schillerově Marii Stuartovně. Koncem letošního února pak měla premiéru hra Rebeka, příběh lásky z pera Henrika Ibsena s Havlovou v hlavní roli.
Herečka, která na stříbrném plátně poprvé zazářila už v Holkách z porcelánu (1974), se vrátila také před kameru. Titulní roli – poté, co se ze zdravotních důvodů stáhla z připravované premiérové divadelní inscenace – si Dagmar Havlová zahrála ve filmové verzi manželovy poslední hry Odcházení (2011) a byla za ni nominována na Českého lva. Letos se má výrazná a stále půvabná tvář Dagmar Havlové objevit i na televizní obrazovce, a to v seriálu Nevinné lži nebo novém pokračování Sanitky.
Ani více než rok po smrti svého manžela se navíc nepřestává angažovat v nejrůznějších aktivitách spojených se jménem prvního českého prezidenta. Více než patnáct let tak působí v Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, v posledních letech se věnuje i fungování Knihovny Václava Havla.
Na jevišti poprvé ve třinácti
Dagmar Havlová se narodila 22. března 1953 v Brně. Umělecké sklony zdědila po rodičích, amatérské zpěvačce a hudebníkovi a občasném moderátorovi. U divadla skončila i její sestra Eva. Na jevišti se Dagmar Veškrnová poprvé objevila ve třinácti letech a i kvůli čtyřce z matematiky po základní škole zamířila na brněnskou konzervatoř, kde mimo jiné potkala svého prvního muže Radvíta Nováka, otce dcery Niny.
Po konzervatoři zamířila mladá herečka na Janáčkovu akademii múzických umění, kde si ji pro Holky z porcelánu vyhlédl režisér Juraj Herz. Ještě před koncem JAMU hrála v Divadle na provázku a v polovině 70. let se s manželem přestěhovala do Prahy, kde se jí v roce 1976, během angažmá v Divadle na Starém Městě (dnešní Divadlo v Dlouhé) narodila dcera. V letech 1978 až 1982 hrála i v Semaforu a roku 1979, v době rozchodu s Novákem, získala angažmá v Divadle na Vinohradech.
Svého druhého manžela poznala tehdy už populární herečka, která hrála třeba v seriálech Návštěvníci nebo Chobotnice z II. patra, v září 1989 na večírku v divadle Semafor. Jejich vztah ale zůstával za života Havlovy první ženy Olgy, která zemřela v lednu 1996, skryt očím veřejnosti. V listopadu 1996 se ale už Dagmar starala o Havla po operaci, při které mu lékaři odebrali část pravé plíce. A v lednu 1997, necelý rok po smrti Olgy Havlové, se za tehdejšího prezidenta provdala. „Věřím, že většina lidí to pochopí,“ řekl tehdy prezident Havel. „Dášu jsem si nevzal proto, aby nahradila Olgu, ale prostě proto, že jsme zjistili, že se máme rádi a chceme spolu žít.“
Manžela Václav Havla
se vždycky rázně zastala
* Volba českého prezidenta v lednu 1998 byla napínavá, ve druhém kole byl nakonec rozdílem jediného hlasu zvolen Václav Havel. A mělo to dramatickou dohru. Na hrubý výpad republikánského poslance Jana Vika proti Havlovi po slavnostním vyhlášení výsledků reagovala Havlová tak, že dvakrát zapískala na prsty. „Proti tomu, co zaznívalo z úst některých poslanců, mám pocit, že jsem to nepřepískla,“ prohlásila po pár dnech.
* Na podzim roku 2001 řekla, že už nikdy nepodá ruku tehdejšímu premiérovi Miloši Zemanovi, který prý při jednání o obsazení postu guvernéra ČNB na jejího muže nemístně tlačil. „Hájila jsem tím právo na základní lidskou slušnost a na lidské jednání. Pan premiér použil proti mému manželovi pár vulgárních výrazů,“ vysvětlila svůj odmítavý postoj.
* Velmi dotčena se Havlová letos v únoru cítila tím, že Václav Klaus se v rozhovoru s Milošem Zemanem nepěkně otřel o jejího zesnulého manžela, když uvedl, že jeho spolupracovníci rozkrádali Hrad. „Je pod úroveň se k tomu vyjadřovat, chtěla bych říct jediné. Můj manžel žádná vzácná pera opravdu, ale opravdu neukradl,“ sdělila s narážkou na Klausovu chilskou anabázi se „znárodněným“ perem.
Pestrá filmografie
Dagmar Havlové
1974: Holky z porcelánu, 1975: Tak láska začíná..., Holka na zabití, 1976: Zítra to roztočíme, drahoušku, Den pro mou lásku, Parta hic, To byla svatba, strýčku, 1977: Zrcadlení, Jak se točí Rozmarýny, Rusalka, 1978: Lvi salonů, Já už budu hodný, dědečku!, 1979: Žena pro tři muže, Vdovcovy intimní večery, Poprask na silnici E 4, 1980: Trhák, Tchán, Co je doma, to se počítá, pánové..., Něco je ve vzduchu, Blázni, vodníci a podvodníci, 1981: Víkend bez rodičů, Upír z Feratu, Sluníčko na houpačce, Křtiny, Buldoci a třešně, 1982: Poslední propadne peklu, 1984: Oči pro pláč, Komediant, Barrandovské nokturno aneb Jak film zpíval a tančil, 1985: Zastihla mě noc, 1986: Zkrocení zlého muže, Veselé Vánoce přejí chobotnice, Velká filmová loupež, Dva na koni, jeden na oslu, Můj hříšný muž, Chobotnice z druhého patra, 1987: Přátelé Bermudského trojúhelníku,1988: Anděl svádí ďábla, 1992: Lepšie být bohatý a zdravý ako chudobný a chorý, Podivné jméno pro psa (FAMU), Peur, La, 1993: Dědictví aneb Kurvahošigutntag, 2009: Normal, 2011: Odcházení
