Nejprve jsem si pomyslela, že jsem se asi uhodila, ale nevěděla jsem ani kde. Od té chvíle nebylo jediného dne, kdy bych se nepodívala, zda mizí, nebo naopak se ta nicotnost zvětšuje. Byla velká jen jako polovina malinkého hrášku. Bála jsem se vyslovit podezření, že by mohlo jít o nějaký nádor, možná i zhoubný.
Jednou v sobotu jsem vstala neobvykle brzy. Můj muž ještě ležel v posteli, když já jsem si vysvlékla noční košilku a šla ke skříni vyndat své prádlo. Začala jsem se oblékat a všimla si, že manžel je již také vzhůru a prohlíží si mne. Stydlivě jsem se schovala za pootevřené dveře skříně. On jenom utrousil: "To si myslíš, že Ti ty dva nádory vykoukám, nebo co?!" Za ta dlouhá léta soužití s ním už jsem přivykla jeho drsnému humoru. Uvědomila jsem si, že nyní musím smečovat! Odpověděla jsem hodně sklesle: "Když Ti moje menší prsa připomínají dva nádory, tak nyní se mi aspoň zvětšil počet. Je totiž pravděpodobné, že už mi roste nádor třetí!!!"
Nesmírně se mi ulevilo po vyzrazení této mé starosti, která už mne sužovala celý měsíc. Manžel mým slovům nějak neporozuměl, protože o mém trápení nic nevěděl. Již oblečená, jsem se rychle přesunula do kuchyně. Styděla jsem se za slzy, které jsem nedokázala potlačit. U snídaně již i on pochopil vážnost situace. Snažil se mě uchlácholit, že to vůbec nemusí být nic tak hrozného. Já jsem však byla jiného názoru. Hned příští týden jsem se ohlásila u svého skvělého gynekologa. K mé velké radosti mi sdělil, že z gynekologického hlediska je se mnou vše v pořádku. Ovšem to prso se mu také nezamlouvalo. Řekl, že nejprve je nutné, abych podstoupila mamograf a další jiná vyšetření. Všechno jsem poctivě absolvovala. Pak jsem si šla pro poslední laboratorní výsledky. Bláhově jsem si myslela, že jsem připravena uslyšet a přijmout i špatné zprávy. Co jsem se od lékařky dozvěděla, jsem v ordinaci ještě ustála. Ale v prázdné čekárně jsem se pak schoulila na sedačce v rohu místnosti a přemýšlela o tom, co všechno jsem v životě nestihla. Najednou jsem se obávala, že už se nemusím dožít ani jara! Rakovina prsu je přece vážná věc!
V uších mi zněla doktorčina vlídná slova: "Dojděte si na onkologii, tam Vám všechno vysvětlí, ničeho se nebojte". Ano, tamní primář byl odborník na svém místě. Nedal mi vůbec šanci, abych odporovala proti operaci. Naopak svými přesvědčivými argumenty mě dokázal lehce zdolat tak, že jsem uvěřila ve svoji záchranu. To ale s podmínkou, že nebudu otálet. Bylo rozhodnuto. Přijala jsem i nabídnutý termín operace.
Před aplikací narkózy se mě lékař zeptal, na co hezkého budu při usínání myslet. Odpověděla jsem: safari v Africe, tu svobodu a volnost zvěře, nekonečné dálky... Za chvíli jsem se tam skutečně ocitnula. Chirurgové mezi tím vykonali svou práci na jedničku a já se ve snu vracela ke své africké cestě. Operace dopadla dobře, k mému znovuzrození došlo 25.března, přesně na Velký pátek roku 2005. Ačkoliv jsem ty Velikonoce přečkala v nemocnici, byl to pro mne ten nejkrásnější návrat do života.