Výpravčí Honza Horáček se oženil na desátý pokus. Ve věku dvaceti čtyř let pojal za manželku o dva roky mladší učitelku. Mladé ženě se pochlubil první výplatou. Výměnou za pochvalu odevzdal výplatní pásku. Od této chvíle odevzdával obojí. Manželka prohlédla doklad a porovnala součet s odevzdanými penězi. Hrdý manžel pak dostal pěkné kapesné, neboť je nedůstojno chlapa býti bez peněz. V zápalu nadšení mu nedošlo, že on vlastně nikdy neviděl výplatní pásku manželčinu!
Jak šel život, ukázalo se přidělované kapesné nízkým. Tu a tam bylo nutno zaplatit za hotelový pokoj. Příčinou býval přechodný jednorázový pobyt s tou kterou spolupracovnicí. Tu poradil kolega, zkušený proutník. Pravil: "Pořiď si bokovku. Nechávej si strhávat podnikové spoření na svoji vlastní knížku!“ I stalo se. Pět stovek z výplaty mizelo každý měsíc do rukou "prefíkaného“ ženáče.
Jednoho dne se dostavila katastrofa. Místo skutečné pásky se objevil list s vysvětlivkami.,,To je konec, žena si přečte kam mizí pětistovka. Na spadnutí je těžký průšvih a možná i rozvod!“
Služebník sedí schlíple na židli za dopravním stolem. Oznámil zdrcující zprávu kolegovi ve zbrani. Dostalo se vyčerpávající odpovědi: "Nůžky!“
Nadále pak odstřihával proužek z dokumentu. Žena na konci porovnala součet s odevzdanými penězi a odpočítala kapesné.. Vydrželo to dvacet let!
Manželé mezitím vychovali dvě dcery. Ta starší, Anička, se brzy vdala a odešla s manželem na Moravské Slovácko. Začala si žít svůj život. Mezitím Honzova manželka zemřela.
Mladší Bohunka se dostala do Prahy na Karlovu Univerzitu a tatík se stal spolehlivou mateřskou lodí. Pochopitelně dceru na studiích podporoval jak mohl. Jako výpravčí vlaků měl slušný příjem ,tak co. Případné milenky už začaly být v letech, přestaly být finančně náročné a provoz jaksi zlevnil.
A dostavil se důchod. Honzík dostal slušné odstupné. Mladší dcera dostudovala, našla si chlapce a byla z toho svatba. A opět tatík zaplatil svatební obřad a zbytek odstupného dal mladší dcerce jako věno!
Starší dcera Anička má krásné manželství, dědek dva krásné vnoučky. Se sestrou se mají rády a rodiny se pilně navštěvují. Bydlí skoro vedle sebe.
Po celou tu dobu Honzovi nedošlo. Že vlastně té starší dcerce nevědomky ublížil! Když jednou u hospodského stolu vyprávěl svůj příběh, obdržel praktickou poznámku. "Pořád se chlubíš, žes nechal mladší dcerku vystudovat, zaplatil svatbu a dal jí věno. Ale cos dal té starší?“
Tato otázka Honzíkem zamávala. Sakra, to jej nenapadlo. Tento fakt jej začal trápit. Jako důchodce už toho starší dcerce moc neuhradí. Poznání začalo tížit jako betonový poklop. Chodil jako tělo bez duše. Ocenil starší dcerku Aničku, že mu jednostrannou podporu sestry nikdy nevyčetla a že taková nespravedlnost nezanechala stopy na jejich vzájemném vztahu. Hodná to holka.
Na výletě s oběma dcerami a dětmi už nevydržel. Vzal si starší dcerku bokem a vyznal se jí ze svého trápení. Vyjevil svůj tísnivý pocit viny a požádal o odpuštění.
Dcera se zarazila, pohlédla na otce a oznámila dvacet let starou a tatíkovi neznámou pravdu: "Ale tati, když jsem před dvaceti lety odjížděla s Vlaďou jako novomanželka do Uherského Brodu, dala mi maminka obálku se sedmdesáti tisíci! My jsme si tenkrát koupili Malůcha!“
A je to venku. Honzík si po celou dobu myslel, jak nepřechytračil učitelku. Nechala jej léta odstříhávat proužky. Byl to pakatel. Sama měla finance pod palcem a nikdy neodkryla karty. Musela se dobře bavit. Přece i ona časem také dostávala výplatní pásku s vysvětlivkami.
Není tohle případ až k nevíře?
