Momentálně nemůže naše země nabídnout jedinou činnou sopku, což má sice i své výhody, z turistického hlediska by ale nějaká ta decentně kouřící hora možná nebyla k zahození. Určitou náhražkou může být vrch Boreč v Českém středohoří. Sopka to sice je jen jaksi podmíněně a spíš vysloužilá, ale občas opravdu kouří. Nejvíc při chladném počasí, což se v letošním dlouho odkládaném jaru může při výletu zrovna hodit.
Sopečný ráz Českého středohoří je nepřehlédnutelný, takže by se člověk ani moc nedivil, kdyby některý z těch nápadně hrotitých kopců opravdu začal dýmat. Jeden to občas dělá: vrch Boreč (446 m n m.) nedaleko od silnice spojující Lovosice s Velemínem tu a tam zahalí bílá pára stoupající zejména v zimě z jam na jeho vrcholu. Domněnka, že jde o vulkanickou aktivitu, se nabízí skoro sama, a tak místní lidé ke kouřícímu kopci odjakživa vzhlíželi s posvátnou úctou. Čert nebo aspoň sopka, obojí se nevyplácí podceňovat. Dokonce nechybí ani pověst, že sem přicházela věštit kněžna Libuše – což je zjevně inspirováno antickými Delfami, kde kněžky věštily omámeny vulkanickými plyny, které vycházely z trhliny v zemi. Když to dělaly Pýthie, proč ne česká Libuše, že?
Čas hřmících vulkánů
Se sopečnou povahou Českého středohoří to ale je ve skutečnosti trochu složitější. Zdejší kužele sice opravdu vznikly vulkanickou činností, ale sopky jako takové to vlastně nejsou. Podzemní magma tu naposledy vyrazilo na povrch v třetihorách, pak kraj definitivně ztichl. Zatímco na jiných místech dnešní České republiky burácely sopky ještě dlouho poté, tady už se činila eroze: sypké vulkanické horniny odnášela pryč, až nakonec zůstaly jen obnažené sopouchy vyplněné ztuhlými výlevnými horninami, převážně čedičem a znělcem. To co vypadá jako sopky, tedy ve skutečnosti jsou vypreparované kanály vychladlého magmatu obklopené sutí a zvětralým materiálem.
To ale pořád ještě neznamená, že by tu sopečná činnost nemohla doznívat. Tím spíš, že nedaleké Teplice vděčí za své jméno i někdejší (a dnes již bohužel značně povadlou) pověst lázeňského střediska termálním pramenům. Vývěry teplého vzduchu (ventaroly) na vrcholu Borče v zimě rozpouštějí sníh a mají teplotu i o dvě desítky stupňů vyšší než ukazují teploměry o kus dál. Vysvětlení, že žhavé magma nebo aspoň horký pramen je někde nehluboko, se nabízí jako zdánlivě nejpřirozenější.
Roku 1881 vyrazil podivný jev zkoumat pražský univerzitní profesor Jan Krejčí (1825-1887) se svým synem Prokopem. Krejčí považovaný za zakladatele české geologické vědy to vzal opravdu důkladně: měřil nejen teplotu vycházejících par, ale především jejich složení. A rázem bylo po sopce, po jedovatých výparech i po Libuši věštící pod vlivem omamných par. Prokop, který byl zkušeným chemikem, nenašel nic jiného než teplý vzduch a trochu vodní páry.
Kopec jako komín
Další generace geologů pak záhadný jev vysvětlily. Boreč je protkán dutinami, které nejspíš vznikly už v časech tuhnutí sopečného magmatu a později se ještě rozšiřovaly, jak horniny pukaly při změnách teplot. U úpatí kopce jsou zakryté kamennou sutí jako obrovským sítem, na vrcholu ústí v jamách, které jsou patrně umělého původu: kdosi se asi pokoušel zjistit, kam trhliny vedou. Nitro hory je tedy vlastně jakýsi obrovský tepelný akumulátor a současně i něco jako komín. V létě trhliny nasávají teplý vzduch z okolí a ten ohřívá horninu, jejíž teplota díky tomu nikdy neklesá pod 10 stupňů Celsia.
Akumulované teplo způsobuje, že v zimě teplejší vzduch z hlubin stoupá vzhůru a ventarolami na vrcholu Borče uniká ven. V menší a ne tak působivé míře se tento jev vyskytuje i na nedaleké a hůře přístupné Sutomi a na Ostrém.
Zejména v mrazivých dnech je efekt na Borči velkolepý. Čím větší mráz, tím lépe. Ventaroly "kouří", vodní pára se sráží na větvích a kamenech a obaluje je krajkami jíní a někdy vytváří i působivé rampouchy. Zatímco všude je sníh, okolí ventarol září jasnou zelení rostlin a hemží se to tu hmyzím životem. Jako v pohádce o dvanácti měsíčkách, které uměly vykouzlit jaro uprostřed zimy. Jev je působivější zejména na začátku zimy, kdy jsou zásoby tepla největší. Ale i teď je v chladných dnech možné se u ústí ventarol pěkně ohřát.
Příznivé mikroklima se projevuje na zdejší vegetaci. V jamách se vyskytují rostliny, které jinde nenajdete. Nejvzácnější je játrovka zvaná borečka krásná (Targonia hypophylla), kterou tu roku 1926 objevil velemínský učitel Jan Šimr. Jinak je doma v mnohem teplejších končinách světa od Iráku, přes Etiopii až po Madagaskar.
Jak se tam dostat
Pokud chcete k Boreči vlakem, můžete dojet až do Lovosic, odkud vede turistická značka až do Režného Újezda. Autem nebo na kole dojedete také až do Režného Újezda, kde snadno narazíte na značky okružní naučné stezky Boreč. Její zastavení vás nejen provedou po zvláštnostech kouřící hory, ale ukáží i nezapomenutelné výhledy na České středohoří, které slavný německý cestovatel a přírodopisec Alexander von Humboldt (1769-1859) označil za jednu z nejkrásnějších krajin světa. A Humboldt měl s čím srovnávat. Jedno ze zastavení stezky je věnováno i bitvě mezi rakouskými a pruskými vojsky (Sedmidenní válka), která se tu odehrála 1. října 1756.
Jiným východiskem k výletu na Boreč může být stejnojmenná obec Boreč ležící z druhé strany kopce. Před několika lety tu byla zřízena Tyršova stezka značená symboly zelených trojúhelníků v bílém poli.
Další články autora na www.novakoviny.eu
