Hvězda prvorepublikové kinematografie, která ve filmu hrála ještě po své devadesátce, si pozitivní přístup k životu a smysl pro humor uchovala i v posledních letech, která strávila v motolské nemocnici, kde loni přesně měsíc po svých 99. narozeninách zemřela.
Přestože osud se s ní zrovna nemazlil, ona nikdy neztrácela optimismus. Možná i proto, že se řídila heslem svého otce "všeho jen ke kolenům" a výš žádné problémy nepouštět. Po válce měla několikrát co dělat, aby uživila nejprve sebe a později i své jediné dítě. Po roce 1945 ji režim nedovolil hrát kvůli dvěma filmům v německém Pragfilmu, ale pomohla jí kamarádka, která ji zaměstnala ve fotoateliéru, kde pak kolorovala fotky.
Hoďte s sebou, třicátníci
Po roce 1969 zůstala sama s nezletilým synem, jehož otec – veslařský reprezentant a politický vězeň – Jiří Zavřel emigroval do USA. Tam po revoluci v roce 1989 odešel i její syn Jiří. „Důležité je, aby měl člověk radost z maličkostí... Třeba to, že se ráno probudím a svítí slunce,“ vysvětlovala paní Kabátová svůj recept na stálý elán, i když okolnosti jí nebyly nakloněny.
Nezdolnou energií byla však proslulá. Když například v roce 2000 (ve svých sedmaosmdesáti letech) natáčela televizní seriál To jsem z toho jelen, musel ji prý režisér Karel Smyczek v roli babičky zpomalovat – místo šourání běhala, odmítala brýle a neustále všechny honila. „To víte, za mých mladých let se muselo točit rychle,“ připomněla tehdy Kabátová doby, kdy byly filmy hotové za pár týdnů. A celý filmový štáb, čítající především mladé lidi kolem třicítky, stál v pozoru.
Vlasta Burian a… biletářka
Zita Kabátová se narodila v Praze a herectví ji provázelo doslova už od peřinky. Její matka, sestřenice známého herce Josefa Švába Malostranského, byla nadšená ochotnice v Malostranské besedě a otec architekt a památkář Benno Kabát psal pro divadlo hry. Tak se Zita na jevišti poprvé objevila ještě jako mimino v Našich furiantech. Jako dítě pak hrála s ochotníky a ve 30. letech se začala divadlu věnovat profesionálně.
Její filmovou kariéru odstartovala v roce 1936 role ošetřovatelky v melodramatu Světlo jeho očí. „Dělala jsem většinou sentimentální uplakané typy a přitom se k smrti ráda směju,“ vyprávěla paní Kabátová, která ve 30. a 40. letech patřila k nejpopulárnějším českým herečkám. Několikrát si zahrála například po boku fenomenálního Vlasty Buriana (Zlaté dno, Přednosta stanice či Provdám svou ženu), anebo bonvivána Oldřicha Nového (Život je krásný), v jehož divadle také působila.
Po válce se jí nakonec podařilo získat angažmá v pražském Vesnickém divadle, které jezdilo se zájezdními představeními. Když se jí ale v roce 1957, v jejích 44 letech, narodil syn, přijala nabídku na pomocnou sílu do pražského kina Blaník. Poté se dostala do dalších pražských kin, kde už pracovala jako provozní a dohlížela na jejich chod. V proslulém kině Bio Illusion na Vinohradské třídě například organizovala i besedy s herci a režiséry pamětnických filmů.
Dlouhý život = laskavé srdce
Před kameru se znovu postavila v roce 1969, poté se objevila například ve filmech Kulový blesk či Jak básníkům chutná život. I po osmdesátce ztvárnila v už demokratických poměrech několik rolí ve filmu a televizi, například v Zapomenutém světle či Babím létě. V roce svých devadesátin se poprvé na plátně objevila vedle prvorepublikového elegána Svatopluka Beneše ve snímku Želary. A poslední dvě role vytvořila v roce 2009 v dramatu Hodinu nevíš a snímku Pamětnice.
Na sklonku života napsala Zita Kabátová několik knih, v nichž přiblížila nejen svůj život (Můj život nebyl pod psa, ale se psem), ale i život za první republiky, včetně receptů (Prvorepubliková kuchařka Zity Kabátové), či popsala "návody" na dlouhý život (Můj recept na dlouhověkost).
Poslyšte jeden z nich: "Žádný lék, žádný sport ani jídlo nezaručí dlouhověkost, když chybí laskavé a tolerantní srdce."
