Jako je Pierre Brice navždy spojen s Vinnetouem, tak americký herec Lex Barker zůstává jeho „bílým bratrem“. Pravda, v německých filmech z šedesátých let hrál i Kara ben Nemsiho a doktora Sternaua, ale pro pamětníky je to navždy Old Shatterhand.
I když vypadal jinak, než si představovali Mayovi čtenáři, Barkerovo charizma, ušlechtilá tvář a mohutná, svalnatá postava z něj udělaly jednoho z idolů tehdejší éry. Takhle na něj vzpomínal ve své autobiografii Pierre Brice: „Navzdory kolosální postavě a svéráznému chování to byl extrémně milý a citlivý člověk. A když šlo o ženu, která se mu líbila, byl naprosto odzbrojen.“
Alexander Crichlow Barker se narodil 8. května 1919 v Rye v New Yorku. Otec měl stavební firmu a chtěl, aby ji Lex převzal. Syn přání nesplnil. S hraním začal už před válkou, ale v roce 1941 se dobrovolně přihlásil na vojnu. Stal se poručíkem, bojoval v Anglii, Alžírsku a Itálii. Byl těžce zraněn na hlavě a na noze, ale uzdravil se a do civilu byl propuštěn v hodnosti majora.
V roce 1945 hrál poprvé ve filmu. Samé malé role, žádná sláva. Největším úspěchem byl Tarzan, toho představoval pětkrát. Zamířil do Evropy, objevil se v proslulém Sladkém životě od Felliniho. Pak dostal nabídku na Old Shatterhanda. I když se mu to nezdálo, manželka ho přemluvila. Nakonec hrál v mayovkách dvanáctkrát, naposledy roku 1968.
Pět let poté předčasně zemřel. Tři dny po 54. narozeninách, 11. května 1973, ho v New Yorku skolil infarkt přímo na ulici. Ani se nechce věřit, že je to už rovných 40 let.
Ještě jednou Brice, tehdy velmi zarmoucený. „Zhroutil se mi svět. Před pár měsíci jsme se setkali v Cannes. Byl v dobré formě, možná trochu ztloustl a vyprávěl mi, že hraje hodně tenis. Kromě toho byl zamilovaný a šťastný. Lexi, příteli, nemohl jsem pochopit, že ty, tak velký a silný, jsi se složil na chodníku někde na Manhattanu.“
Brice, který v únoru oslavil 84. narozeniny, na svého někdejšího filmového partnera vzpomíná dodnes, s přibývajícími lety snad s ještě větším dojetím: „Nesmíme na něj zapomenout... Byl to úžasný přítel a moc se mi po něm stýská...“
