Máte ještě doma černé gramofonové desky s hudbou svého mládí? Pokud jste je snad před deseti či dvaceti lety vyhodili s tím, že už patří jen na skládku, udělali jste chybu!
Doby největší slávy gramofonu jsou sice pryč, černé desky ale rozhodně nepatří jen do minulosti. Vynález amerického inženýra německého původu Emila Berlinera, který se veřejnosti představil před 125 lety, 16. května 1888, totiž nabírá druhý dech. Gramofonové desky nemají v oblibě jen diskžokejové, stále častěji se k nim totiž vracejí i hudební fajnšmekři. Ti nedají dopustit na specifický zvuk, uchu příjemnější než u digitálních nahrávek. „Mám ho určitě mnohem raději než nahrávky na kompaktních discích,“ přikyvuje nedostižný Český slavík Karel Gott.
Rituál, který se labužníkům nepřejí
Přehrávání desky se navíc může stát zvláštním a rozhodně ne nepříjemným rituálem. Jen od posluchače vyžaduje správnou náladu a také čas. Vzít do ruky často výtvarně velmi zajímavě provedený obal, vyjmout z něj desku, opatrně ji položit na otáčecí talíř a jemně spustit přenosku, to se nedá stihnout za pár vteřin. Navíc je většinou potřeba každých zhruba 20 minut vstát a desku obrátit. Mnohým milovníkům hudby to ale vůbec nevadí – a Gott mezi ně rozhodně patří: „Vytáhnout z krásného obalu desku se vždy rovnalo rituálu podobnému otevírání šampaňského.“ Gramofon do dnešní uspěchané doby zdánlivě moc nezapadá. Přesto ho lidé používají i po více než století.
Berlinerův vynález se přitom na konci 19. století neprosadil hned. Měl totiž vážnou konkurenci v Edisonově fonografu, o deset let starším, a navíc ještě nějakou dobu trvalo, než se novinku podařilo zavést do výroby. Úplně první patent na gramofon totiž rodák z Hannoveru dostal už v listopadu 1887, použitelné zařízení ale mohl ve Filadelfii předvést až v květnu dalšího roku. A nešlo by to bez pomoci Berlinerova krajana, zkušeného technika Wernera Süsse.
Desky z gumy měly zoufalou kvalitu
Prvních 25 tisíc kusů gramofonových desek pak nechal vynálezce vylisovat v roce 1889 během své návštěvy staré vlasti, odkud kdysi utekl před vojenskou službou. Dvanácticentimetrové desky, vyrobené namísto celuloidu z tvrzené gumy, ale nebyly moc kvalitní. Zvuk byl tak špatný, že prý měly z rubu (nahrávka byla jen z jedné strany) raději přilepený papírek s textem, díky kterému si mohli majitelé technické novinky ověřit, co je vlastně na gramofonové desce nahrané.
Ve stejné době Berlinerův vynález zaujal hračkářskou firmu Kammer a Reinhardt z duryňského Waltershausenu, kterou proslavila zejména výroba panenek. Už v roce 1890 se tak na trhu objevila první mluvící panenka s malým gramofonkem, schovaným v jejích útrobách. Pro chlapečky, ale nejen je, pak firma vyráběla ručně poháněné gramofony. Roku 1892 Berliner začal vyrábět desky ve velkém, kvalita zvuku ale zprvu ještě pokulhávala za tím, co nabízel Edisonovův fonograf.
Elektrické gramofony a desky z šelaku
Potíže se ale podařilo vyřešit a Berliner s pomocí dalších techniků a vynálezců gramofon také postupně vylepšoval. Zprvu ručně poháněný přístroj dostal nejprve ručně natahovaný strojek, a už v polovině 90. let 19. století se objevily i elektrické gramofony. Změnila se také deska – průměr se ustálil na sedmi palcích (asi 12,5 centimetru) a záznam mohl mít na každé straně dvě minuty. V roce 1896 Berliner začal desky vyrábět z šelaku, který se používal další půlstoletí.
Výhody této desky, mezi než patřila snadnější výroba a skladování, rychle pochopil i vynálezce fonografického válečku Thomas Alva Edison a na konci 19. století tak gramofon zahájil vítěznou cestu světem. Postupně se prodloužila výdrž, oboustranné desky nabídly až dvacet minut záznamu. Pro komerční uplatnění revoluční novinky bylo důležité přesvědčit k nahrávání pěvecké hvězdy. Zatímco mnozí váhali, Enrico Caruso prokázal skvělý instinkt a brzy souhlasil.
A pak přišel opravdový král – vinyl!
Skutečně dlouhohrající desky přišly až ve 40. letech s novým materiálem, vinylem, který umožnil dostatečné zmenšení drážek a přenosky. První „elpíčka“ se zhruba 45 minutami záznamu přišla v červnu 1945.
V stejné době se ale objevila také vážná konkurence, magnetofonová páska, která umožnila i nahrávání. Přes uživatelsky příjemnější magnetofonové kazety vyvinuté začátkem 60. let si ale gramofonová deska udržela své výsadní postavení další dvě dekády, než přišel kompaktní disk. Od 80. let pak prodeje vinylových alb strmě klesaly, až se z gramofonové desky stala rarita, rozšířená hlavně mezi diskžokeji. Od začátku 21. století ale zažívá renesanci a znovu roste i výroba gramofonů.
Karel Gott: „Skomírající gramofonový
průmysl zachrání jen návrat k vinylu!“
„Stále říkám, že vinylová alba měla nepopsatelné kouzlo. Byla radost dívat se na grafiku obalu. Vytáhnout pak z něho desku se rovnalo rituálu podobnému otevírání šampaňského. Mám černé desky stále rád a je dobře, že se ve světě našli fanoušci, kteří se k nim vrátili. V New Yorku jsem před časem viděl dvoupatrový obchod, ve kterém se prodávají pouze vinylové desky. Když na začátku osmdesátých let přišla cédéčka, slyšel jsem od šéfů firmy Polydor v Hamburku, že tento nosič zachrání gramofonovou branži. Bylo to tak, oživil průmysl. Dnes už je to ale pryč. Dovolím si tvrdit, že jestli něco může skomírající gramofonový průmysl zachránit, pak je to návrat k vinylu. V historii vždycky platilo, že byla-li nějaká krize, vyřešil ji buď objev něčeho nového, anebo návrat k něčemu starému. Protože tu žádný objev není, je přirozené, že se spousta lidí vrátí k vinylům. Nikdy si nenechám vymluvit, že vinylové desky hrají lépe než cédéčka.“
Jako jeden z prvních uvěřil deskám
Caruso – a potom vydělal miliony
Ačkoliv se božský tenorista Enrico Caruso narodil před dlouhými 140 lety, jeho hlas si lze vychutnávat dodnes. A to díky gramofonovým deskám. Mnozí pěvci té doby se této převratné novince zprvu vyhýbali, ale Caruso pochopil její obrovské možnosti. Patřil tak mezi první umělce, kteří nechali zaznamenat svůj hlas. V průběhu fantastické kariéry potom natočil přes 260 skvělých nahrávek a vydělal prodejem gramofonových desítky milionů dolarů.