Právě jsem snídala, když se nečekaně ozvala v mobilu kamarádka Madla a položila jasnou otázku: Co děláš v první polovině září? Bez váhání jsem řekla: "Ještě nemám nic, ale čekám, že z Tebe teď vypadne něco hodně zajímavého." Zasmála se a pokračovala: "Potřebuji Tě jako řidičku na střídání do Itálie. Jestli tuhle srandu bereš, tak Ti podrobnosti hned hodím do mailu."
Otevřela jsem doručenou poštu a jako první zprávu jsem se zájmem četla tu od Madly. Mé srdce zajásalo. Do Itálie jsem totiž vedla během minulých let mnoho zájezdů. Ty směřovaly do nejrůznějších letovisek u všech čtyř moří, jež Itálii obklopují. K tomu patřilo i poznávání pamětihodností a krás přírody od severu až na samý jih, včetně Sicílie. Jezdila jsem tam ráda, ať již jako účastník zájezdu, nebo průvodce. Ale nyní jsem měla být řidičkou.
Co to tu Madlu napadlo? Její nabídka zněla: pobyt ve Vieste na Gargánu a průzkumnické jízdy po Apulii s jejím autem. Pro případ, že bych nechtěla řídit v noci, tak již byl stvořen skvělý denní plán: pojedeme tři řidičky. Jedna bude řídit, druhá navigovat a třetí vzadu odpočívat. Pravidelně se budeme střídat a na noc se ubytujeme. Přesun vylepšíme zajímavými zastávkami.
To vypadalo dobře!!! Blesklo mi hlavou - APULIE - to je region, který jsem si vždy přála poznat více. Bohužel, nikdy mi na to nezbyl dostatek času. Vědoma si známé pravdy, že štěstí se musí jít naproti, jsem nabídku Madly přijala. Začínalo září, vše bylo zajištěno, připraveno. Byla jsem sbalená a vyhlížela ranní příjezd Madly a ještě jedné ženy, pro mě dosud neznámé Hildy. Měly přijet Fordem, s kterým jsem i já ráda jezdila.
Najednou tu zastavila stařičká Škoda Felicie, jakou jsem já nikdy neřídila. Jsem zvyklá na svého Renaulta Megane, ale toho se kamarádka bála. Obě holky, vidíce můj údiv, se začaly smát. Podle plánu jsem teď měla převzít řízení auta já. Napadlo mě, že tady a teď za volant tohoto vozu nesednu. Měly bychom od našeho domu bleskurychle zmizet na některé nejbližší odpočívadlo! Tak se také stalo. Teprve tam, po krátké instruktáži a osahání všech funkcí jsem se chopila volantu a začala opatrně ukrajovat první kilometry z naší dlouhé cesty. Než jsme dorazily na hranice, již jsem byla s vozem, námi pojmenovaným Felina, celkem dobrý kamarád. Hned za Vídní jsem předala řízení Hildě.
Ta nás dovezla až k odpočívadlu u rakouského jezera Wörther See. Tam jsme lehce doplnily kalorie u hezky prostřeného stolu v přírodě. Nádherná vyhlídka na štíty horské skupiny Karawanken i na jezero byla naším prvním bonusem. Bylo krásně, slunce svítilo, ale my jsme neměly v úmyslu se zde dlouho zdržovat. Když pak usedla za volant své Feliny Madla, rázem jsme minuly alpské velikány kolem Villachu a ocitly se brzy za italskou hranicí. Cesta nám pěkně ubíhala a za Benátkami jsem se dostala k řízení znovu já. Zbývalo dojet asi 140 km od Padovy k malému hotýlku za Bologní.
Podala jsem Hildě svůj plánek, aby mi pak před cílem pomohla hlídat sjezd a správnou odbočku k hotelu. V té chvíli nás Madla obě překvapila. Vyndala ze své tašky tajemnou krabičku se slovy: "Toto jsem koupila včera, neměla jsem čas to vůbec vyzkoušet. Ale Jarko, ty to určitě znáš, viď?"
"Jéé, navigace! Samozřejmě, že to znám, ale jen od řidičů ze zájezdových autobusů. Sama jsem ji nikdy nenastavovala," zněla moje odpověď. Hilda povzbudivě pravila: "Tak to je další premiéra pro nás všechny tři," Úsměvně jsem odvětila: "Děvčata, můžeme ten zázrak začít testovat už tady na dálnici. Vy to zatím pěkně prostudujte, já jedu, ať jsme na místě, než bude tma! Uvidíme, kam nás navigace pošle. Společně to přece zvládneme!"
A také zvládly. Překvapivě lehce jsme dojely přímo ke vchodu do hotelu. Tachometr od počátku naší cesty ukazoval přesně 999 km. Plán pro tento den zněl: 1000 km. To jsme se tedy trefily!!! Sympatický recepční nás mile přivítal a zdvořile se zeptal, jakou jsme měly cestu. "Děkujeme, výbornou," zaznělo od nás. Byly jsme rozesmáté a šťastné, že začátek nám vyšel.
Pokračování příště