Výpravčí Bohouš Blábola je člověk spořivý. Nikoliv co se týče peněz. Vyznává pouze poučku Malá domů. Od jinošských let následoval šlépěje svého otce Vincence. To byl zasloužilý lesní muž, pytlák, zaštítěný komunistickou legitimací. Jakmile jej po Únoru 1948 jako Sociálního demokrata prodal Zdeněk Fielinger komunistům, nebránil se. S klidem pak jezdil s károu do lesa na suchárky a pravil: "Kdyby na mne hajný přišel, ať si zkusí rozházet si to s Komunistickou stranou!“
Bohouš byl učenlivým žákem. Posléze odkoukal všechny otcovy finty a převzal dokonalý systém zajištění nákladu. To se prázdný vozík s gumovými koly, zvaný rikša, otočil. Byl opatřen dlouhou větví jako ojetem a byl naložen. Náklad se pak převázal lanem a byl zabezpečen jako vory plavců na Sázavě. Náklad vozataj vyvážil a jelo se. Při jízdě ze svahu se oje nadzvedlo a konec nákladu se projevil jako účinná brzda.
Tato metoda plnila každým rokem dřevník dřevem až po okraj. Zatímco otec se v padesátých letech ještě mohl obávat konfrontace s hajným, o deset let později se lesník synovi Bohoušovi vyhýbal. Byl rád, že mu někdo čistí les.
Pytlákovi se ale jednou pomstil sám Duch lesa. Podřezával právě suchý modřín, když se ze země vynořilo trestní komando malých lesních vos. Jako letouny z letadlové lodi zakroužili okřídlenci nad sehnutým objektem útoku. Bohouš ani nestačil vytáhnout do poloviny zakousnutou pilku a dal se na zběsilý útěk. Marně. Při útěku svlékl košil a jeho běh dosáhl atletických parametrů. Jakmile pronásledování skončilo, seděl polonahý a sedmnácti žíhadly opatřený nešťastník na pařezu. Les se mu před očima vlnil, jako by byl pod vodou. Bohouš šeptal: "Sakra to ne, umřít tak blbě, to ne!“ Dopadlo to dobře. Přežil. Akorát tu zakousnutou pilku si byl vyzvednout až v zimě!
Maminka jednou poslala Bohouše do terénu opatřit třešně na třešňový koláč. Proč by se namáhal vyhledávat třešně obecní. Velké chrupavky jsou přece v úvoze, lemujícímu cestu do lesa. Povídá se tam u Šilhánkových třešní. A vyslanec jde na patřičné místo, vyleze na strom a plní košík ovocem. Najednou se vysune na vyšší větev a zkoprní. Přímo ve výši zraku, na hořejší větvi vidí botu. Nenápadně zvedá zrak. Bota pokračuje nohou a noha panem Šilhánkem, majitelem aleje!
"Dobrý den pane Šilhánku, mohl bych si z vašeho stromu natrhat pár třešní na třešňový koláč?“ táže se zloděj a vzhlíží nahoru. Byl to hodný člověk, ten pan Šilhánek.
Právě v době zrání třešní sloužil výpravčí Bohouš Blábola na traťovém hradle Bezovka. No a právě zde se odehrála událost, která skončila velkou blamáží. Trať je zde z jedné strany ve svahu. Ta strana je osázena velkou řadou skvělých a zralých třešní. Bohužel pak následuje silnice a celá ulice řadových domků.
"Určitě patří ke každému domku jeden strom a majitelé mají na svůj majetek přímý výhled.“ uvažuje služebník. Dostal totiž na ty třešně zálusk. Za každou cenu jich musí ze služby domů přivézt alespoň velký košík.Je to ale trestné území. Několik směn promýšlí plán loupeže století. Ve vlakových přestávkách se plíží ke třešním travou jako indián na válečné stezce. Obezřetně se rozhlédne, bleskurychle vyleze na strom a s uloupeným sáčkem sladkého ovoce se vrátí na stanoviště. Po celou tu dobu jej nespatřil oknem žádný majitel, nikdo z domku nevyběhl, nikdo mu nevynadal.
Rozjel to jednoho nedělního dopoledne. Byl krásný den. Bohabojní Moraváci budou jistě v kostele. Bohouš si ve službě zajistil velkou vlakovou přestávku. S velkým košíkem se připlížil svahem ke stromu s největšími plody. To si zjistil při rekognoskaci terénu v minulých dnech. Naprosto nerušen očesával bohatou úrodu. Najednou se ohlásil ze stanoviště zvonek. Výpravčí sousední stanice porušil embargo. Asi nějaký mimořádný vlak. Ostražitost zloděje opustila. Krok do prázdna. Nejprve letí ze stromu Bohouš a pak košík. Ten byl již skoro plný! Pád se naštěstí obešel bez zlomeniny. Namožený kotník léčil zábal a octan hlinitý. I tak skončilo dobrodružství zašpiněnou uniformou a připomínkou Božích mlýnů.
Pointa se ale dostavila ze zcela jiné strany. Bohouš sloužil později jako výpravčí ve stanici Dobrotín. Najednou se ve dveřích objevil kamarád, traťmistr Trávníček. Bohouš mu vyprávěl o svých tajných výpravách svahem za třešněmi a také popsal barvitě svoji nehodu
Nakonec pravil: "A představ si Milane, za celou dobu mého polního pychu si mne nevšimnul nikdo z obyvatel těch domků. Byl jsem asi hodně ostražitý!“
A traťmistr se usmál a naprosto jej uzemnil: "Ty třešně patří dráze. To jsou naše třešně. Ti lidé kolem by se přece měli schovávat před tebou!“
