Moje prázdniny s vnoučkem

Moje nejkrásnější prázdniny- prázdniny jsem měla moc ráda, protože jsem je trávila a to i jako studentka střední a vysoké školy se svojí babičkou, otcovou maminkou. Babička mě vychovala a byl to nejlepší člověk v mém životě a i když už tady není 27 roků, tak mně moc chybí. Život šel nebo spíše utíkal , vystudovala jsem právnickou fakultu, vdala jsem se, narodily se nám dvě děti a když jsem se po roce 1990 vrátila po mateřské dovolené do práce, tak život přímo uháněl. Práce, děti, domácnost. Postavili jsme si svůj dům naproti mému rodnému domu, přišly starosti, ale i radosti, věci hezké a příjemné ,jako i věci méně příjemné. Vydělávala jsem dost peněz, takže jsme mohli s rodinou jezdit po světě a to jak autem, tak jsme létali letadlem. Navštívili jsme spoustu krásných míst ve světě a já jsem si myslela a také jsem to tak cítila, že se mám moc dobře, že jsem šťastná. Potom přišel březen roku 2006 a mně se změnil život. Měla jsem těžké krvácení do mozku, lékaři mi dávali 10 % šanci, že se proberu z bězvědomí a pokud ano, tak že budu hodně postižená. Manžel ani nečekal, jestli se z toho bězvědomí proberu a opustil mě. Děti za mnou do nemocnice jezdily, hodně mi pomohly když jsem se vrátila z nemocnice domů . Ale co naplat, byly zvyklé, že měly všechno, kdykoliv potřebovaly, maminka vždycky bez řečí ve všem vyhověla a najednou jsem už nemohla a děti mi vytýkaly, že jsem jiná. Prodali jsme dům a já jsem se z vesnice, kde jsem žila celý život musela odstěhovat do města a do bytu. Nebylo to lehké a není, ale stále jsem si říkala a říkám, že mám dvě možnosti. Mohu sedět u okna a čekat, až přijde konec a nebo se mohu snažit žít. A já si říkám, že když mi Bůh dal ještě možnost tady být, tak budu žít ze všech sil, které mám. Bydlím v Rousínově u Vyškova v malém bytě. Mám tady kamaráda Milana, jsme v jednom městě, každý na jednom konci a oba ač máme každý dvě děti, tak jsme sami, ale protože máme jeden druhého, tak nejsme osamělí. Milan ještě pracuje, ale každý víkend spolu podnikáme výlety. Totiž – jezdíme spolu na kole. Nebylo by to nic neobvyklého, ale kdyby mi někdo řekl ještě před dvěma roky, že budu jezdit na kole, tak se mu vysměju. Byla jsem ráda, že jsem,ale jezdit na kole? Díky mé nemoci jsem samozřejmě byla velmi omezena , a protože jsem byla zvyklá na aktivní život, velmi mě to trápilo. Ale díky panu doktorovi Klepalovi z Blanska – mému neurologovi a díky Milanovi jsem si řekla, že to kolo musím zvládnout. Loni jsme začali jezdit v srpnu a najeli jsme 500 km. Ale to bylo jen zahřívací kolo. Letos jsme začali jezdit v dubnu a pokud neprší , tak jezdíme každý víkend. A mně začaly naší první letošní jízdou překrásné, fantastické prázdniny, jaké jsem nikdy neprožila. Každou sobotu, tedy pokud neprší jezdíme na celý den. Milan má dodávku, naložíme kola a vyrazíme na místo, které Milan pečlivě vybere, takže nejedem jen tak, že jedem. Ale jedem někam, kde nás čeká i něco z historie . Zaparkujeme auto, zkontrolujeme, zda máme dostatek pití, peněz , doklady a hlavně že máme mapu naší cesty a vyrazíme. Jezdíme i k našim sousedům do Rakouska, na Slovensko. Byli jsme na celodenním výletě ve Vídni, ale to jsme jeli s jednou cestovkou, která nás s kolama přivezla do Vídně a tam jsme jezdili celý den a bylo to něco úžasného. Se stejnou cestovkou jsme byli i u Nesiderského jezera. Když jsme začali jezdit a ujeli jsme 10 km, tak pro mě to byl životní výkon, ale dnes už jezdíme třicet, čtyřicet, padesát km a najeli jsme i 85 km a každý výlet je pro mě moje velké vítězství. Čtyři roky jsem hlídala vietnamského chlapečka a i když už je to předškolák, tak za mnou stále chodí, jsem jeho babička a Milan je jeho děda. Každou neděli jezdíme na kole s Longem a je to pašák, protože ujede 25 km a je to s ním strašně moc prima. On a jeho rodiče jsou důkazem toho, že vůbec nezáleží na tom, zda je to náš pokrevní příbuzný, protože tato vietnamská rodina mi nespočetněkrát dokázala, že oni jsou moje rodina a já jsem moc ráda, že je mám. Z kola vnímáme ten svět kolem nás úplně jinak, než z auta, ale jistě je to i věkem, kdy vidíme vše také trošku jinak. Zjišťujeme ,jak je překráná naše Jižní Morava. Dva výlety, z toho jeden s Longem jsme měli do Lednice. Projeli jsme celé okolí a když jsme jeli sami, tak jsme jeli dál do Rakouska a z Rakouska na Slovensko a potom zase domů. Součástí našich výletů je samozřejmě dobrý oběd v nějaké hezké restauraci a nejlépe výletní venku, několikrát se stavíme na zmrzlině, zkrátka si to užíváme. S Longem jsme měli jeden z nejkrásnějších výletů v Kroměříži, kde jsme projeli celou zámeckou zahradu, její zookoutek, potom jsme si na náměstí ve venkovní restauraci dali výtečný oběd a pokračovali jsme do květné zahrady. Potom zmrzka a zase zpět domů. Byli jsme na krásném výletě do Moravského Krumlova a jeho okolí, máme projeté město Brno a to zcela jinak, než autem, ale všechny cyklostezky. Byli jsme na krásném výletě v Plumlově , Čechy pod Kosířem, kde jsme vyšlapali na Kosíř, kde je krásná rozhledna. Ať jedeme kamkoliv, tak si stále více a více uvědomuji, jak jsem šťastná, že tady mohu ještě být, že mohu jet na kole a vidět tu krásu kolem sebe. Navštívila jsem Francii, projeli jsme celé pobřeží, Paříž, Řím, Andoru, Španělsko, všechny Kanárské ostrovy, ale moje nejkrásnější dovolená je ta letošní, která trvá už od dubna. Naše vlast je překrásná, všechna místa, která jsme navštívili a určitě i místa, která ještě navštívíme, jsou ta nejkrásnější. Jsem velmi ráda, že jsem se nevzdala a že jsem dál bojovala s nepřízní mého osudu. Jsem velmi šťastná, že mohu s Milanem vidět tu krásu kolem sebe a na závěr musím ještě dodat, že naše výlety jsou pro mě také tak krásné i proto, že se Milan o mě stará, že má o mě starost, že chápe i to, že jsem občas jako malé dítě, že mi rozumí a že mi nevyčítá, že jsem jiná. Možná se budete smát, ale Milan říká, že jsem jeho víkendová babička a já zase říkám, že Milan je můj víkendový dědeček. Čeká nás ještě krásný třídenní výlet a jak jinak než i s kolama do Jeseníků a to i s naším vnoučkem Longem a pokud nám bude přát počasí a hlavně pokud budeme aspoň trošku zdraví, tak budeme jezdit až do zimy. Věra Žatecká Rousínov u Vyškova

Zpětně zřejmě milé a úsměvné, ale když to bylo aktuální, asi to trochu hnulo žlučí... Pěkné!