Celý život odmítala okázalost, malost a neupřímnost. „Nebyla žádný milánek vůči lidem. Byla to pevná bytost ze Žižkova, dovedla být tvrdá, ale skromná, hrdá a spolehlivá. Navíc měla ohromný instinkt na lidi, takový proletářský,“ zavzpomínala na Olgu Havlovou herečka Vlasta Chramostová.
Ve všech rolích, před které ji život postavil, obstála se ctí a grácií, ve všech vystupovala přirozeně a nenuceně. Olga Havlová, manželka prvního českého prezidenta, byla postupně chudým děvčetem z předměstí, skladnicí a uvaděčkou v divadle, aktivistkou disentu a nakonec první dámou republiky. Právě teď by slavila osmdesáté narozeniny.
Když nechtěla, nedala se ničím ovlinit
„Byla zajímavým způsobem krásná. A originální. Hned jsem pochopila, že je to žena z jednoho kusu, nenechala se ničím, čím nechtěla, nijak ovlivnit. K tomu byla zvídavá,“ řekla o ní Jiřina Topolová, manželka dramatika Josefa Topola.
Její dětství a mládí se odehrálo v prostředí Žižkova. „Vyrůstala jsem hlavně na ulici, byla jsem divoká a neposlušná,“ řekla o sobě. Narodila se 11. července 1933 jako Olga Šplíchalová, když jí bylo šest, rodiče se rozvedli. Za protektorátu navštěvovala Milíčův dům, kde v tvůrčím prostředí četla knihy, a chodila do divadel.
Navštěvovala soukromé hodiny herectví
Právě divadlu posléze zcela propadla. Při učení v Baťových závodech na opravovačku punčoch chodila do soukromých hodin kurzů herectví, kde se občas potkala s budoucí hereckou elitou národa. Později pracovala jako účetní, prodavačka, uvaděčka. A nedostatek vzdělání dorovnávala intenzivní četbou a studiem.
Václava Havla jí představili v kavárně Slavia v roce 1953. Vztah s ním ji přivedl do společnosti lidí zcela zapálených pro literaturu. A společná vášeň pro divadlo je svedla na dlouhá léta do Divadla Na zábradlí, kde byl Václav zprvu kulisákem a později dramaturgem a Olga uvaděčkou.
Spojovaly je společné prožitky i nátlak StB
„Nejen že si rozumíme v pohledu na život, ale byl to i zájem o literaturu, divadlo a výtvarné umění. Spojovaly nás prožitky ze setkání s dobrými přáteli, ale i chvíle, kdy jsme čelili soustavné péči StB. To vzájemné ovlivňování je tu pořád,“ řekla později o svém vztahu s Václavem Havlem.
Po potlačení pražského jara a během normalizace mu stála věrně po boku, oba byli vystaveni politickým represím, které v roce 1979 vyústily v Havlovo uvěznění. Po ten nelehký čas mu byla oporou, psala mu, posílala balíčky a žádala přátele, aby mu občas napsali, protože věděla, že mu to udělá radost. Sama v té době často pobývala na chalupě na Hrádečku, místě, kde spolu prožili hodně času. Právě tohle místo se za dob normalizace stávalo společenskou a kulturní křižovatkou. V 80. letech se podílela na vydávaní časopisu O divadle a Originálního videojournalu.
Nikdy nepodlehla aroganci moci
Dramatické události konce roku 1989 vynesly manžele Havlovy do popředí. Olga nepodlehla aroganci moci a stála za svými názory, jednala sebevědomě a důstojně, nebála se říct věci na rovinu. „Ať už mluvím s kýmkoliv, s chudým nebo bohatým, vždycky ho beru stejně. Buď je to dobrý nebo špatný člověk, buď je chytrý nebo hloupý, ale na nějaké společenské rozdíly se neohlížím,“ prohlásila jednou.
V roli první dámy se soustředila na činnost ve Výboru dobré vůle, založeném v roce 1990. Dbala na posuzování žádostí a na účelné využití každého nadačního příspěvku, na pohotové poskytování pomoci a udržování kontaktu s dárci i obdarovanými.
Po předčasném úmrtí 27. ledna 1996 ve věku nedožitých 63 let odešla v Olze Havlové vážená pokračovatelka přerušené tradice obdivovaných a respektovaných manželek hlav státu, založené Charlottou Masarykovou a Hanou Benešovou.
Václav Havel o posledních měsících
manželky Olgy: Nech si to od cesty, říkala mi
Život Olze Havlové zkrátil nádor na mozku, tohle velmi závažné onemocnění ji postupně zcela paralyzovalo. Podstoupila chemoterapii, její stav se však dál zhoršoval a spěl k neodvratnému konci. „Poslední měsíce už nevycházela z domu nebo byla v nemocnici,“ vzpomínal později Václav Havel. „Pokoušel jsem se ji povzbuzovat, říct jí tu a tam něco milého, ale okamžitě vždycky poznala, proč to dělám, a řekla mi, abych si to nechal od cesty. My jsme neměli moc ve zvyku říkat si milé věci. Věděli jsme, že jsme tak pevně spolu svázáni a na sobě závislí, že to ani snad nejde devalvovat jakýmkoli komentářem.“
Olga Havlová očima těch,
co jí byli v životě nablízku
Filozofka Dáňa Horáková: Věděla, proti čemu je a za co má cenu bojovat. Neměla strach před nikým. Byla sama sebou, už tenkrát na Hrádečku – a zůstala sama sebou i na Hradě.
Psycholog Miroslav Stehlík: Plachá žena s očima dokořán, v jejichž tůních se zračil tvrdý život a houževnatost neokázalé bojovnice s jeho těžkostmi.
Spisovatelka Tereza Brdečková: Některé ženy jsou rodem královny. Mohou být bez království, bez peněz, bez vyhlídek, bez potomků a bez rodokmenu, ale stejně je to na nich vidět. Od držení těla přes sebejistou eleganci až k odstupu, který si udržují od svých nejbližších. Čím horší věci královny zažijí, tím jsou krásnější.
Dramatik a básník Josef Topol: Byla drsný člověk, ale Vašek tu korekturu potřeboval. I v maličkostech. Měl jsem o ni starost, když byl Vašek v kriminále v Heřmanicích, přišel jsem za ní a vidím, jak je statečná, nedala na sobě vůbec znát, jaký má v sobě žal."
Publicistka Petruška Šustrová: Jako všichni jsem k ní cítila obrovský respekt a zároveň takovou svobodu s tím člověkem nesouhlasit. To je málokdy, že potkáte někoho, o kom víte, že mu můžete všecko říct úplně na rovinu.
Spisovatel Pavel Kohout: Olga byla velmi přirozená dáma. Na návštěvě se chovala jako doma a doma jako na návštěvě.
Biskup Václav Malý: Lidé při běžném setkání s Olgou Havlovou mohli mít pocit odtažitosti, rezervovanosti a přílišné racionality. Nebyla ženou sentimentální, své pocity a city příliš neukazovala. Ale zažil jsem několik okamžiků, kdy se jí objevily slzy v očích. Byla v ní citlivost, kterou skrývala.