Život jako čekárna

Já si říkám, když zase někde"čekám", že kdyby se mi o "čekací dobu", kterou jsem musela protrpět, prodloužil život, žila bych nejmíň do sta let. Pro mě je čekání největším trestem. Jen na jedno nečekám- na smrt, ta musí přijít nečekaně.

Někdy si říkám,že bych se mohla jmenovat Čekanka,čekanka u cesty,čekám na nějaký zázrak,který se nekoná,ale teď jsem se podívala z okna,běhají tam mí dva vnuci,další dva,již dospělí,už běhají s děvčaty,mám dvě děti,dlouhodobé manželství,tak mě napadlo,že jsem vlastně nečekala zbytečně,a to je moc důležité.

I to čekání patří k životu, jinak to nejde a často si říkám, kde ty roky jsou? A jak nám děti vyrostly, kdy vůbec? I dnes čekejme a těšme se na hezké věci ,také se snažím prodýchávat čekací dobu a myslet na pěkné.

Vidím, že tenhle nadčasový příspěvek tu byl poprvé v době, kdy jsem přišla na portál. Vzpomínám si na něj. Mě čekání unavuje. V Praze se čeká dost. Na městskou dopravu, u pokladen některých velkých obchodů, u lékařů, na poště. Pokud čekám vestoje, procvičuji si občas svaly pánevního dna dle rady sestry na gynekologii. :-)))

Ani já nemám s čekáním problém. Buď si čtu (v posledním roce elektronickou knihu, výhru ze zdejšího portálu), anebo pozoruju cvrkot - jako třeba když čekám na ženu u dveří supermarketu. Tam projde lidí a každý je nějaký... :-)

Naštěstí jsem ještě včas pochopila, že je třeba žít. Stačí, když občas čekám u lékaře, nebo na zastávce jakéhokoliv dopravního prostředku. Ani tehdy jen nečinně nečekám, ale vstřebávám život kolem sebe...

...čekání je vlastně požár času života...