Na tyto prázdniny se nedá nikdy zapomenout. Ukončila jsem 2. ročník SEŠ a jak už to tak bývá, byla jsem zaláskovaná. Každé prázdniny jsem jezdila k sestře na Slovensko. Tentokrát jsem tam, samozřejmě, odjela taky. Jenomže se svou láskou jsme vymysleli tajný plán. Pojedeme spolu na týden na Mácháč. Ale jak to udělat?
„Hele, pojedeš na Slovensko, sestře řekneš, jak se věci mají a 9. srpna přijedeš.“ Telefony v té době moc nebyly, takže nehrozilo, že by mě naši zkontrolovali. Domluvený den jsem byla zpět doma. Ale ne doma, čekala na mně má láska. Přespali jsme u jeho rodičů a druhý den jsme odjeli na Mácháč. Bylo to fajn, hrozně rychle čas utekl a já se 20. 8. chystala, že druhý den zase odjíždím na Slovensko.
Můj přítel ve středu ráno nastupoval do práce a já jsem šla pěšky na nádraží. Už v noci nás budila letadla, která létala nějak častěji. Byli jsme mladí a nepřikládali jsme tomu nijaký význam. Když jsem šla k nádraží, bylo mi divné, že chodí tolik lidí pěšky a s tranzistoráky u ucha. Ale vzhledem k tomu, že jsem šla, jak se říkalo „od fabrik“, tak jsem si říkala, že takhle chodí lidi ráno do práce.
Na nádraží jsem si zakoupila jízdenku do Liptovského Mikuláše a paní pokladní na mně divně koukala. Nasedla jsem do vlaku, do kupé, kde již seděl starší manželský pár. „Kam cestujete, slečno?“ „Za sestrou do Liptovského Mikuláše.“ A spustila se lavina: Paní i pán mluvili o překot: „Slečno, nejezděte! V Praze se střílí! Jak přejdete na druhé nádraží?“ Pán zapnul tranzistorák: A já slyšela: „Občané, zachovejte klid! Byli jsme okupováni vojsky Varšavské smlouvy!“
Mozek pracoval na plné obrátky. „Co mám dělat? Jet a třeba se nechat zastřelit v Praze? Jak se pak zase dostanu domů? Ale taška a některé moje věci byly na Slovensku. Rozum velel: „Vystup!“
Výpravčí pískal na odjezd a já vyskakovala z pomalu se rozjíždějícího vlaku. Z Podmokel do Děčína za náměstí ještě jezdili trolejbusy, dál už ne, protože ze Hřenska jezdily tanky, obrněné transportéry a nákladní auta plná ozbrojených vojáků. Na ten lomoz a hluk se nedá zapomenout. Všude byla spousta debatujících lidí, zmatek, pláč, beznaděj... Otazníky, co se to vlastně děje? Bude válka? Co bude?!
Šla jsem za mamkou do práce, protože moje klíče od bytu byly na Slovensku. Ta byla ráda, že mně vidí, ale bylo jí jasné, že v tuhle ranní dobu jsem nepřijela ze Slovenska. „Kde jsi byla?“
Musela jsem s pravdou ven. Mamka vyřešila situaci. „Tady máš klíče, mazej domů, ať jseš tam dřív, než příjde táta z práce.“ Stihla jsem to. Když táta dorazil, byl rád, že jsem doma. Jezdil do NDR jako strojvedoucí a řekl mi: „Tak jsi přijela v pravý čas. Říkali jsme si s chlapama, že se něco děje, protože už nějaký den před 21. srpnem jsme viděli vojenské vlaky, které čekaly blízko naší hranice. Mysleli jsme si, že bude nějaké velké vojenské cvičení. No, hlavně, že jsi doma!“
Následovaly dny, kdy byly demonstrace, roznášeli jsme noviny, psaly se vápnem nápisy po zdech a nikdo netušil, co všechno ještě prožijeme. A můj tajný výlet na Mácháč nebyl mému tátovi nikdy vyzrazen.
Dal by se napsat román na pokračování, ale snad někdy příště ;)
| Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde. |
