Soutěž: Autostopem k Balatonu - Pobyt
(3.část)

...pokračování

Balaton pro mě i spolucestující Julku tehdy představoval největší vodní plochu, jakou jsme v dosavadním životě spatřily. V dětství jsme obě přivykly koupání v řece, nebo rybnících na Českomoravské vrchovině. Nyní jsme nadšeně řádily v mnohem teplejší vodě a obě jsme si začaly představovat, že takto nějak vypadá moře. Přimyslely jsme si i obrovské vlny, které jsme znaly pouze z různých cestopisů o plavbách mořeplavců. Naše fantazie se rozjížděla na plné obrátky. Nevadilo nám, že hladina jezera byla klidná. Dokázaly jsme ji dokonale rozvlnit svými neobratnými skoky do mělké vody, kterým nás zde ochotně přiučovali starší kluci ze Slovenska, s nimiž jsme se brzy skamarádily. Voda tam totiž byla tak mělká, že tam ani nemohla být žádná prkna ke skákání. Jednalo se víceméně o odhazování
nás do vody z ramen a zad těch kluků, přičemž jsme si všichni užívali hodně legrace. Navíc jsme pak byly přizvány i k míčovým hrám, projížďce na lodičkách, plavbě na nafukovacích lehátkách. Prostě, byla to paráda!

Najednou jsem si uvědomila, že to bylo poprvé za osm měsíců od smrti mého otce, co jsem se opravdově radovala a hlasitě se smála. On mi stále moc scházel. Býval zdravý a najednou, ve svých třiapadesáti letech musel zemřít! Proč, proč právě on?! Doma jsem sice měla hodnou maminku a starší, téměř osmnáctiletou sestru, ale všechny tři jsme těžko nesly otcovu náhlou ztrátu. Vždyť maminka se stala vdovou již ve svých čtyřiceti letech. Měla to těžké, zůstaly jsme jí na krku dvě smutné holky…

Teprve tam, na břehu jezera Balaton jsem pocítila, že snad nejsem úplně opuštěná, že bez otce nejsem tak docela sama. Kamarádka Julka rovněž zářila štěstím a radovala se i z mých úsměvů. Dělalo mi dobře, že těm menším slovenským klukům taky nevadila moje výška. Naopak, vyslechla jsem od nich i lichotky na tehdy snad opravdu pěknou a vysokou štíhlou postavu. Julka byla zase obdivována pro svoje hezké dlouhé vlasy, sahající až do pasu. Obě jsme se náhle staly v očích těch kluků bohyněmi. Oni byli čtyři kamarádi a všichni již pracovali. Zaměstnáni byli ve stejném podniku někde v Žilině. Dověděli jsme se od nich, že do Maďarska cestovali autobusem se zájezdem, ale že s nimi nepřijely žádné holky, jen samé rodiny s dětmi. Nepohrdly jsme tedy ani jejich milým pozváním na něco osvěžujícího.

My jsme si chtěly dát jen džus, to odpovídalo tehdejším zvyklostem i našim finančním možnostem. Dobře, každá jsme dostala džus, ale kluci si přinesli každý jedno pivo. Říkali, že v Maďarsku není sice tak dobré, jako naše české pivo. Ale současně nás poučili, že to je proti žízni zdaleka nejlepší nápoj. Já jsem mu v mládí nikterak nepřišla na chuť, u nás doma se pivo pilo jen velmi svátečně. Vzpomněla jsem si, že když jsem si ho měla poprvé ochutnat, tak mi vadila ta pěna navrchu a žádnou oblibu jsem v tomto nápoji nespatřila.Tam jsem se svěřila se svým názorem na pivo  Julce i těm novým kamarádům ze Žiliny.

Příjemně jsme si všichni povídali, oni slovensky, my česky a velmi dobře jsme si rozuměli. Seděli jsme v jedné csárdě (tak zde říkali hospůdkám), na takové venkovní terase a každý si chodil pro jídlo i pití k obslužnému pultu. Když jsme s Julkou již byly na dně svých sklenic s džusem, tak nám Janko a Peter ochotně odběhli pro další nápoj. Naše překvapení bylo veliké, neboť bez nějakého ptaní před nás postavili místo džusu pro každou pivo. Janko nám předvedl na svém půllitru, že pěna není žádný problém. Lehce ji odfoukl k okraji sklenice a labužnicky pil zlatavý mok. Chtěla jsem se vytáhnout, jako že nejsem nikterak upejpavá a pozvedla půllitr. Před napitím jsem rovněž do pěny foukla, stejně jako Janko. Jen jsem jaksi špatně odhadla tu sílu fouknutí a moje bílá, pivní čepice se s patřičným hlasitým plesknutím rozplácla o podlahu. Do tváří mi stoupal ruměnec. Cítila jsem se naprosto znemožněná a myslím, že studem jsem byla rudá úplně celá.

Zvedla jsem se rozpačitě od stolu a šla pro nějaký hadr, abych to utřela. Naproti mně už kráčel pohotový a navíc pohledný barman a v úklidu mě předběhl. Pak si maďarsky povídal něco s našimi spolustolovníky, kteří ho na rozdíl od nás dvou velmi dobře chápali. Přeložili mi, že ten barman řekl, že se na mě vůbec nezlobí. Když zjistil, že my jsme holky z Čech, tak si pomyslel, že asi dobře známe, jaké má být správné pivo. Přivedla jsem ho prý na skvělou myšlenku, že zde teď hned uspořádá závod. Venku udělal na zemi čáru, zájemci měli ze svého půllitru odfouknout pěnu do nejdelší vzdálenosti. Vítěz z každé desítky závodníků od něj měl obdržet jedno pivo zdarma. Tak se také stalo, o zábavu i zvýšení tržeb bylo postaráno mým přičiněním. Tehdy jsem ještě moc nechápala, že takto se dělá byznys!

Místo potupy jsem se tak stala obdivovanou hvězdou. Peter ani Janko se mi za moje faux pas neposmívali a i jejich kamarádi to brali, jako dobrou legraci. Kdykoliv jsme v dalších dnech procházely s Julkou okolo toho bufetu, vždy se nám barman uctivě klaněl a s úsměvem ukazoval na řadu závodivých odfoukávačů pěny, kterých tam denně přibývalo. My jsme od té chvíle tam měly zdarma nejen pití, ale občas i něco dobrého k jídlu. Tak se nám podařilo poprvé v životě ochutnat pravý uherský salám, jindy zase čabajky. Když nás kamarád číšník viděl, jak nám chutná, tak nám slíbil na příští den maďarskou specialitu halászlé. Samozřejmě, že jsme nevěděly, co nás čeká. V životě jsme to ani jedna neslyšela, natož abychom tušily, oč jde. Prozradím Vám, že halászlé se jmenovala výborná rybí polévka červené barvy a moc nám chutnala. V závěru pobytu jsme vyzkoušely i guláš, patřičně ostrý, ale velmi dobrý.

Já od svého prvního "provinění s pivem" jsem tam další pila už jen velmi opatrně. Raději jsem zůstala u svých oblíbených ovocných nápojů. Avšak na požádání Julky jsme zažily i ochutnávku vína - to přece k Maďarsku patří. Popíjely jsme opravdu jen malinko, ale všechna ta vína se nám zdála výborná. Zato pivo jsem se naučila mít ráda až po mnoha letech, ale i tak si ho dávám jen výjimečně a stačí mi jedno malé! A pěnu už neodfoukávám.

Mohu se s Vámi podělit ještě o zážitky z cesty domů? (Známí mi totiž říkali po přečtení prvních dvou částí, že by chtěli znát ty příběhy až do konce - včetně návratu). Tak snad příště...