Hranice mezi šťastnými zítřky a prohnilým kapitalismem probíhá za humny. Je druhá polovina padesátých let. Už v devastovaném parku zdevastovaného barokního zámku upozorňují červené tabule, že se co nevidět ocitnete v hraničním pásmu - vstup jen na povolení. Vítězný oblouk na kopci dává tušit, že už za Rajsnou, barokní stavbou, úpí pracující pod jhem kapitalismu a nesvobody. Největší opovržení k pronásledovanému objektu z řad studentů dává ředitel Dopravní školy Jan Formánek slovy: "Pane, šilháte po západním způsobu života!“ Hanlivé oslovení "pane“ je mezi soudruhy všeho druhu výrazem krajního odporu.
V sále místního kina se hrají černobílé filmy socialistického společenství. Hemží se to filmy sovětskými, maďarskými, polskými. K vidění jsou i filmy argentinské, brazilské a italská socialistická nová vlna. Hojně se producíruje produkce DEFA z NDR. Lze také zahlédnout filmy francouzské a třeba Kruté moře z produkce Velké Británie. České filmy tvoří hodně přes polovinu produkce. Za celou dobu lze ovšem spatřit jeden film americký. Tuto kinematografii zastupuje jen Kid, klasický film s Charlie Chaplinem.
I tak se pilně chodí do kina a občas stávají ve dvoře před pokladnou dlouhé fronty. Frantík Menclů stojí takhle jednou na konci dlouhé fronty a chytá lelky. Najednou do dvora přichází mladičká dívenka a zašpitá: "Pane, je tady konec?“
"Já ho neznám!“ odvětí Frantík a nestačí se divit jak rychle dívenka couvá pozpátku a utíká posléze do bezpečí. Frantík totiž myslel, že se ptá na nějakého pana Honce, a prostě se jednom přeslechl. Ve čtvrtém ročníku už se dalo mačkat s dívkami v setmělém hledišti i u sovětského filmu Rudé listí.
V tomto sále se také odehrávají všechny akce, zvané akademie. Jsou si podobné jako vejce vejci. Pořádají se k zavedeným výročím jako Vítězný únor, První máj a výročí VŘSR. Celé vystoupení zahajuje vždy místní bard soudruh Kališ. Používá rozmáchlá gesta, dramatické pauzy a burácivým hlasem oznamuje všem přítomným, že Sovětský Svaz, toť záruka světového míru. Vždy se pak producírují všechny Valtické školy. Zlatým hřebem pak zůstává vystoupení Svazáckého souboru Dopravní školy. Zpívá jen dvě písně - Když se země ze své dráhy vyšine a Viděl jsem námořníka. Později ještě přibudou písně z Podluží a Republikánská Spanělácká hymna Bandera rossa.
Hned za tratí, dvě stě metrů od komplexu tří budov v parku, nalézá se hospůdka DCV. Nikdo nevěděl, co ta tři písmena vlastně znamenají. Teprve později se Fanouš domáknul, že zkratka značí Družstvo cestující veřejnosti. Blízkost tohoto kulturního stánku budovám slovutného ústavu vytvořila z ní mýtus. Patří ke koloritu doby a stojí u trati dodnes.
Do tohoto bistra spěchával o velké přestávce profesor Hřivna na svoji kávičku, zde si kupovali studentíci první krabičky cigaret. Odtud má také Frantík Menclů do smrti památku, jízvu na prostředníku pravé ruky. S Kapitánem Flintem jednou vynášeli láhve limonád. Taška byla plná a tak zbytek nesl Frantík jen tak v náručí, jako polena palivového dříví. Do Flintovy tašky se zásilka nevešla. Odpoledne přivezli uhlí a dírou ve schodcích je nasypali do sklepa. Pohyblivý rošt vrátili na své místo, ale neuzamkli a nezajistili. Při odchodu Flint nevědomky nohou nezajištěný rošt odklopil. Za ním jdoucí Frantík pak zahučel do sklepa jako pytel brambor. Hostinský se postaral o vyprání tepláků a mlčení si vykoupil jednou várkou nákladu zdarma! Odnesl to akorát ten prst, když tápající Frantík hrabal rukou mezi střepy. Hostinský také vyčlenil malou místnost v podkroví k provozování ředitelem zakázaných karetních her.
Před sodomou zaplivané putyky DCV varoval profesor Kabelka svým způsobem. Říkával: "Tak tam v zařízení tomto chlapi ožírají se a hulvátským smíchem se smějí. To potom nedivím se já, když slyším z řad studentů větu - půjč mi roďák, dám ti špinku!“ Prokletí blízké hospody však nebránilo manželce Márii, aby Láďovi občas pro lahvové pivo zašla.
Bylo zakázáno všechno. Kontroloval se účes, zakázáno bylo nechat se ostříhat na Havla. Děvčata se musela oblékat ve stylu socialistického realismu a často stávala uprostřed čtverce hanby na nádvoří. Ředitel Jan Formánek, bývalý strojvedoucí, předstíral fanatismus. S rozevlátými vlasy a s neskrývaným nadšením pobíhal po tělocvičně a hýkal nadšením. Před shromážděním celé komunity volal: "Soudruzi! Blahopřeji vám! Sovětský svaz právě vypustil první družici země! Hurá!“ No tak teda hurá, znechuceně brumlali pubescenti a někdo zahuhlal: "Aby ses neposral!“
"Kde jsou Bezdružice, soudruzi? No přece ve Spojených státech, ha ha ha!“
Jeho výrok neocenily tři stovky přihlížejících, ozvalo se jenom několik servilních hahů z řad vychovatelů a kantorů. Když téhož roku vylétl do kosmu i pes Lajka, prožíval jistě ředitel orgasmus, kterého se mu nedostávalo ani v náručí manželky Mutyny za celé dlouhé manželské soužití.
Boj proti alkoholu se rozbíhal na všech frontách. Pít začínali na protest i abstinenti. Masírování studentstva nastalo už při samém příchodu na internát. Když parní vlak se dřeváky vyplivnul na zastávce Valtice - město vyjukané nováčky, přivítala je studentská kapela hymnou "Tu červenou čepici nejradši ze všech mám". Byla to parafráze na skladbu Václava Bláhy Červená sukýnka a měla i stejnou melodii. Přehlídka pod československým a sovětským praporem nenechala nikoho na pochybách, že jste na vojně a budete vystaveni masáži mozku. Kupodivu se nikoho zmasírovat nepodařilo.
Ředitel vyhlásil boj všemu nepokrokovému a západně úpadkovému. Zatrnulo mu akorát v říjnu 1956. To sledoval po celé dny zprávy z rozhlasu a pořád čuměl na malou černobílou obrazovku televizoru Mánes. Klepal se strachy před revolucí v Maďarsku a když sledoval komunisty rozvěšené po kandelábrech, svědilo jej kolem hrdla. Uklidnil se až vítězným masakrem jednotek Nikity Chruščova.
Z rozhlasu se do zblbnutí ozývaly halekačky a kolchozní častušky. Jako zjevení působila píseň Starý honec krav, produkovaná barytonem Rudolfa Gortése. Rumba byla zavrženíhodná zápaďárna a kultura se dělala balalajkama.
Velice slavné bývaly na konci padesátých let První máje.To se den předtím ve skladu fasovalo. Všichni studenti museli do modrých tepláků a každý obdržel nějaké lehkoatletické nářadí. Fanouš Menclů měl třikrát oštěp. Fasovala se také mávátka a transparenty. Ve čtvrtém ročníku se Fanouš Menclů a Frantík Černý, zvaný Kapitán Flint, uchýlili do suterénu. Hodlali se zašít i před těmi mávátky!
Objevil je sám ředitel Formánek. Trest byl neúměrný míře provinění. Oba velice urostlí studenti byli předvedeni do čela celého Valtického prvomájového průvodu. Tam každý obdržel opasek s jakýmsi futrálem. Do futrálu na pupku se zasadil konec dřevěné žerdi. Tu pak zdobil velký a oficiální prapor v čele celého průvodu. Hoši si připadali jako Baráčníci z Podskalí. Kapitán Flint nesl vlaku Českou a Fanouš Sovětskou.
Od té doby získal občan František Mencl celoživotní odpor ke všemu Sovětskýmu!
