... pokračování
Náš veselý pobyt u Balatonu končil. Auta, odjíždějící z kempu, byla plná. S Julkou jsme se tehdy rozhodly nevydat se tou nejkratší cestou přímo k hranicím. Raději jsme se snažily dostat stopem nejprve do Budapešti. Na tu myšlenku nás přivedl Janko, který nyní i s Petrem ujížděl ve vzdalujícím se zaplněném autobusu domů do Žiliny. Nám totiž oba kluci v předešlých dnech vyprávěli, kudy se oni po maďarské metropoli na Dunaji procházeli a co tam viděli zajímavého. Darovali nám dokonce plánek Budapešti pro případ, že bychom tam dojely.
Asi po čtvrt hodině postávání u silnice nám zastavil starší manželský pár. Oni jeli na návštěvu do nějaké vsi těsně před Budapeští. Tam jsme vystoupily a asi o 1 km dál prý byla zastávka autobusu, který jezdil směrem do centra. Dle napsaného jízdního řádu tam měl jet autobus zhruba za jednu hodinu. To definitivně rozhodlo o naší, aspoň polodenní návštěvě maďarského hlavního města. Největší problém nám v té chvíli dělaly naše velké batohy. Přece jsme nemohly odjet s nimi na procházku po městě.
Nevím, jestli už tehdy existovaly nějaké úschovny zavazadel. Ale my jsme se rozhodly v čase zbývajícím do odjezdu, vystoupit na blízký opuštěný kopeček a tam mezi stromy rychle postavit stan. Do něj jsme uschovaly objemné batohy s veškerými věcmi. Vzaly jsme si jen zbylé peníze, doklady a darovaný plánek města s vyznačenými hlavními zajímavostmi. Zapsaly jsme si také název zastávky, abychom věděly, kam se máme k večeru vrátit. Stan jsme uzamkly malým zámečkem, který už nám dobře posloužil i v kempu. Ubezpečily jsme se, že ze silnice nebyl náš stan vidět. Napadlo nás samozřejmě, že by ho někdo mohl ukrást. Ale utěšovaly jsme se tím, že přece nikdo nebude krást postavený stan, který byl zamčený a navíc vypadal dost chudě. Celkem bezstarostně, tak jak to dovoluje jen nerozvážné mládí, jsme místo opustily.
Na zastávce začalo přibývat lidí. Přijíždějící autobus již byl hodně zaplněný, tak jsme během jízdy stály. Po chvíli byl vidět z okna Dunaj. Spiklenecky jsme na sebe s Julkou mrknuly na souhlas, že jedeme správně dle plánku. Pak jsme spatřily velký řetězový most, co se nám tolik líbil na pohlednicích. Věděly jsme, že až autobus tentokrát zastaví, tak máme vystoupit. Ještě jsme se šly podívat, odkud budeme odjíždět zpět - ano ta zastávka se jmenovala tak, jak jsme si podtrhly - ale její název mi dávno z paměti vypadl. Pak už jsme se vrhly do ulic velkoměsta.
Byla tři významná místa, která mi uvízla ve vzpomínkách na Budapešť. Již zmíněný most, dále budova Parlamentu na nábřeží a bělostné věže Rybářské bašty na kopci. Při procházce hlavními bulváry jsme se s Julkou shodly na tom, že by bylo hezké se do Budapešti někdy vrátit. V pozdějších letech se nám to povedlo i s prohlídkou dalších, dříve nepoznaných pamětihodností a rovněž včetně koupání v proslulých termálních lázních (ale to je již úplně jiný příběh).
Nyní jsme se chozením docela unavily, tak jsme si daly nějaké pití a po dlouhé procházce usedly na lavičku. Se zalíbením jsme hleděly na pěkné panorama a plynoucí vody širokého veletoku. Náš oběd jsme vyřešily ochutnávkou několika kornoutů zmrzlin. Pak jsme se ještě nachomýtly u prodeje melounů přímo z auta. Jeden menší jsme si také koupily (zmiňuji to proto, že později ten meloun sehrál významnou roli). Odpoledne se schylovalo ke svému konci a my jsme se musely vydat k zastávce autobusu, abychom se vrátily k opuštěnému stanu dříve, než se začne stmívat.
Ke spokojenosti nám stačilo, že jsme již od poloviny kopce spatřily vršek našeho plátěného přístřešku. J e n ž e - najednou se tam také pohybovala jakási postava. Jak jsme se přibližovaly, poznaly jsme, že je to statný četník v uniformě. To vypadalo, že nám tady ten stan snad hlídal? Ale jak ho objevil? Co tam dělá? Kolena se nám rozklepala, blížily jsme se k němu s patřičným respektem. Na náš pozdrav odpověděl dlouhým, zcela nesrozumitelným proslovem. I naprostému hlupákovi by bylo jasné, že chtěl vědět, proč tam jsme, a žádal naše doklady. Nem tudom, nem értem (nevíme, my nerozumíme) jsme odpovídaly my. Jeho gestikulace byla tak výmluvná, že jsme se umoudřily a dokumenty mu předložily. Byl spokojen a po zkontrolování nám je vrátil.
Názorně nám ale dále předvedl, jak si představuje, že to rychle sbalíme a významně ukazoval na svoje velké hodinky. Při tom já držela meloun a Julka odemykala zámeček u stanu. Vzápětí vyndala z batohu větší nůž, ovšem bez jakéhokoliv špatného úmyslu. Už cestou do kopce jsme si totiž plánovaly, jak se s chutí do melounu pustíme. Ten četník bedlivě sledoval pohyb nože od Julie ke mně. Když viděl, že jsem ho zapíchla do melounu, tak se mu na široké tváři roztáhl úsměv od ucha k uchu. Nabídly jsme mu také pěkný kus, ale on si ho nevzal. Tak jsme se usadily na zem před stan a s chutí jsme začaly meloun konzumovat. Četník se vzdálil a my jsme si bláhově myslely, že máme vyhráno, že zde můžeme tuto noc přespat.
Ale ne, on se za chvíli vrátil, my stále ještě pokračovaly v přemísťování zralého melounu do svých žaludků a od lahodné šťávy už jsme byly dost upatlané. On se vší vážností trval na svém, že tam ani na tu jedinou noc zůstat nemůžeme. Dohlížel na to, abychom už tam odsud zmizely. Bylo mu asi úplně jedno, co s námi bude, jen nás nechtěl mít ve „svém revíru“. Poslušně, ač nerady jsme se vzdalovaly od místa, o němž jsme byly přesvědčeny, že bylo pro náš nocleh jako stvořené. Logicky jsme se vydaly ve směru k silnici, po níž jsme chtěly ráno odjíždět.
Konečně jsme již téměř ve tmě objevily jakousi polní cestu a sešly jsme na ní. Zdálo se nám, že tam bychom se mohly nenápadně uložit. Jenže nejprve tam bylo kamení, pak vysoké strniště, nějaký úvoz, jakési pole s kukuřicí a teprve potom se nám jevilo místečko vhodné pro náš stan. Okolo byl klid, na terén jsme si pro jistotu ještě posvítily baterkou. Stan jsme měly postavený v rekordně rychlém čase. Zalezly jsme si dovnitř a pro jistotu už vůbec nepromluvily. Unavené jsme rychle usnuly.
Ráno nás probudil silný, naprosto neznámý a divný rachot. Opatrně jsme vykoukly ven. Podle mnoha výstražných cedulek, které jsme večer ve tmě neviděly, jsme pochopily, že náš stan se nacházel na tankodromu. Ty velké pásové obludy se blížily! Zmocnila se nás nepředstavitelná hrůza. Popadly jsme vše, co jsme měly. Na nějaké skládání nebylo ani pomyšlení. Stan jsme střídavě, ale společnými silami, chvíli táhly, chvíli nesly pryč ze zakázaného prostoru. Nezastavily jsme dokud se nám nezdála hrozba rozdrcení tankem odvrácená.
Na nějakou snídani nás úplně přešla chuť. Chtěly jsme být co nejdříve a co nejdál od tohoto místa. Věci jsme v rychlosti, ale pečlivě sbalily, trochu se upravily, aby se nás nikdo nelekl a šly stopovat. Dojely jsme domů brzy a v pořádku, postupně asi v pěti různých autech. Nic mimořádného, co by stálo za zmínku, už se nám nepřihodilo. Jen jsme cestou vzpomínaly na ty protiklady: první noc doslova v bavlnce a ta poslední na cvičném bojišti!
Inu, mezi šestnáctým až osmnáctým rokem dělá občas každý nějaké vylomeniny. Tyto neuvěřitelné zážitky se staly před padesáti lety.
| Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák Olympus a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde. |
