Osvícení? Nirvána? Nebe? Peklo?
To jsou otázky, které mě stále více zajímají. Nedávno se mi dostala do rukou kniha od Vlastimila Hela: Ty jsi moje vstupenka do nirvány.
Kniha mě oslovila. Vyjadřuje totiž i moje pocity. Pocity viny. Zamyšlení nad tím, co jsem mohla udělat a co jsem neudělala. Ale o tom nechci psát. Chci napsat pouze o úvodu. O prologu místo úvodu, jak píše autor. Takže, píše se zde:
Smrt, je cesta, jak se vysvobodit z koloběhu proměn a zastavit zdánlivě nezastavitelné zrození a zanikání. A taky utrpení, které to, co se odehrává mezi zdánlivě nezastavitelným zrozením a zanikáním, doprovází.
Stávající život je srovnáván se životem v akváriu. Stěny akvária jsou dokonale neprůhledné, takže nikdo nevíme, co se za stěnami akvária děje. Známe pouze to, s čím se setkáváme. Známe zrození a umírání. Tomuto se říká sansára. Koloběh.
Toto akvárium, které má tvar koule je umístěno v hlubině nekonečného oceánu. Stěna akvária je pro žijící v akváriu dokonale neprůhledná. Ti, co žijí uvnitř, nevidí nic ze života v oceánu.
V okamžiku umírání každého živého tvora se ve stěně akvária na chvíli objeví otvor. Dokonce je osvětlený. Najde-li umírající tu malou jiskérku, tu svoji hvězdu na tmavé noční obloze neprůhledné stěny, cosi jako tunel, a úspěšně jím propluje, dostává se mimo svět uvnitř koule.
Cesta zpět se za ním uzavře. Umírající neumírá, ale přechází do života v oceánu. Ve věčnosti. Opouští sansáru a dostává se do nirvány. To se každému napoprve nepovede, a tak se znovu rodí tam uvnitř.
Zda umírající najde svůj správný otvor, tunel do věčnosti, rozhoduje vše, co se během svého života naučil. Vidět neviditelné a slyšet neslyšitelné, hledat a nalézat.