Sama o sobě si myslím, že se hýbu daleko víc než předtím. Ten žlutý flek na fotce jsem já na cyklovýletu s naším Senior klubem. Váha sice žádné změny nezaznamenala, ale v těle se něco děje. Už jsem psala o propadlých tvářích. Jako další pomalu splaskává ta nafouknutá mičuda v místě pasu a kůže svědí. Mažu krémem a jen se modlím, aby se tělíčko vypořádalo i se splasknutým míčem, který tam momentálně zůstal viset a vypadám jak klokanice s vakem. Také poprsí se zmenšuje. Ani mne to moc nemrzí, protože, dámy s bujným vnady moc dobře vědí, jaké to je, takovou výbavu tahat a dle zásad bezpečnosti práce ženy nesmí nosit břemena těžší než 15 kilo!
Teď jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi při jednom z prvních hubnutí taky hodně shodila právě v prsou. Kolegyně v práci změnu zaregistrovaly a ptaly se, co jsem udělala z těmi vytahanými poloprázdnými cecky, jestli si je do podprsenky každé ráno naroluju, jak se sroluje ta foukačka, co se prodávala na pouti – foukneš, roládka se narovná do dlouhého rovného hada a když vzduch uteče, splasklý had se sám zpátky sroluje do roládky. Hrdě jsem prohlásila, že nic rolovat nemusím, že se kůže pěkně vstřebala a můžu klidně chodit i bez podprsenky. Holky nevěřily a chtěly důkaz. A to mne zase nemusely dvakrát prosit. Šup šup, pár hmatů, sundám podprdu, triko vyhrnu až pod krk a na spolupracovnice vystrčím hruď. Sundaným prádelkem mávám nad hlavou jak trosečník na ostrově a přidám ještě indiánský pokřik.
Hlasitý smích z kanceláře, kde pracovní náplní je účtovat a ne řehtat jak kobyly, přilákal našeho mladičkého šéfa, čerstvě dostudovaného inženýrka. Zaklepal a vstoupil. Tričko leknutím spadlo samo a naštěstí přikrylo prsa. Podprsenku jsem honem schovala za záda a na stole za sebou jsem nahmátla bednu s kartami a nenápadně jsem tam mezi ně nacpala inkriminované prádlo. Pan vedoucí se vydal rovnou ke mně a „copak to tam schováváte?“ Lačně doufal, že nás přistihl při pití alkoholu na pracovišti, protože proč jinak bychom se tak hlasitě smály? Jedním skokem byl u bedny, zašmátral a „vylovil“ ... spodní prádlo! Zčervenal jak pivoňka a vycouval z kanceláře. Hurónský smích ho naštěstí nazpět nepřilákal.
A dost vzpomínání. Žiji současností a mám osobní plán v prvním „rozběhu“ shodit dvacet přebytečných kil. Vytáhnu váhu ze skříně a postavím se na ni. Hurrrráááááááá! Ukazuje 116! To už je sedm shozených kil. Sedm kil za dva měsíce! Mám radost. Možná by úbytek byl ještě větší, kdybych občas nezhřešila. Ale odolat dobroučkým řízkům, jak je umí miláček, by dovedl jen zarputilý vegetarián. Taky ta včerejší bublanina od sousedky byla mňam a to se ještě musím pochválit, protože těch kousků bylo šest a já snědla jenom dva!
Byl to boj, ale lepší JÁ vyhrálo. Horší JÁ zatím vyčkává a v skrytu duše doufá, že příležitost ještě dostane. Vyhrožuje, že nám to zadarmo nedaruje a že nám ještě ukáže!