Když se rozhodla nabádat lidi, aby začali svým dětem předčítat, mnozí ji měli za bláznivého snílka. Nakonec do celostátní kampaně „Celé Česko čte dětem“ zapojila na osmdesát osobností, mezi nimi i taková jména jako Václava a Dagmar Havlovy, Viktora Preisse, Michala Horáčka, Michala Viewegha, Jaromíra Nohavicu a řadu dalších. Její nápad se stal jedním z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších neziskových projektů posledních let. K dnešnímu dni jich spolu se svým týmem realizuje na třicet, všechny šíří myšlenku kampaně: „Čtěme dětem 20 minut denně. Každý den!“ nabádá Eva Katrušáková. Teď uvádí v život další: Babička a dědeček do školky. Chce spojit děti a seniory, kteří jim budou předčítat. Je teď i na nás, jestli také tenhle její nápad bude mít tak velký ohlas.
Proč by měli senioři chodit předčítat dětem do školek?
V našich projektech zatím nebyla seniorská generace zastoupená. Tak jsme si říkali, zda v tomto směru něco můžeme udělat. V mnoha rodinách nyní chybí ten prvek babičky a dědečka. Mnohé děti se s prarodiči stýkají jen málo nebo vůbec. Náš cíl je ukázat, že lidé vyššího věku jsou schopni dětem hodně dát. V naší západní kultuře v této době všeobecně chybí vztah ke starším lidem. Tady není zvykem to, co bylo běžné třeba u indiánských kmenů. Tedy že starší člověk je autorita, které si ostatní váží. Teď je tady dominantní být mladý, schopný, krásný.
Dá se to změnit tím, že rodiče a prarodiče budou dětem číst?
Ano. Mnozí, kteří jsme měli to štěstí, že jsme trávili čas s babičkami nebo dědečky, si vzpomínáme, jak to bylo hezké, když nám četli. A když jsme trávili společné chvíle.
Co to obnáší v praxi?
Zatím jsme projekt odzkoušeli ve školkách ve Frýdku-Místku. Udělali jsme nábor, přednášeli jsme sdružení seniorů, předali do školek hodnotnou literaturu, ze které pak dětem četli. Udělali jsme pro ně i kostýmy, protože jde o pohádkové babičky a dědečky. Senioři pak chodili jednou v měsíci pět po sobě následujících dnů do školky a předčítali tam. Jde o krátké povídky, pohádky. Jednu pohádku pak děti dostaly domů. Je to něco jako domácí úkol pro rodiče. Jde o to, aby děti rodiče tak trochu přiměly jim doma tu pohádku číst. Babičky a dědečkové se jich pak ve školce další den ptají, jaká pohádka byla, co si o ní myslí. Jde o to, zapojit do čtení tři generace, děti, rodiče i seniory.
Máte z kampaně „Celé Česko čte dětem“ zkušenost, že je čtení opravdu tak důležité?
Nesmírně důležité. Například náš projekt „Čtení dětem v nemocnicích“ už běží šestým rokem. Začali jsme v Ostravě, pak se rozšířil po republice. Naši předčítající dobrovolníci nám říkají, že u malých pacientů okamžitě poznají, komu se doma předčítá a komu ne. Ty děti jsou prostě jiné, mají větší slovní zásobu, umějí se lépe vyjadřovat, jsou zvídavé, mají rozvinutější představivost i kritické myšlení. Jsou prostě dál. A hlavně jsou sebevědomější, protože si uvědomují, že svým rodičům stojí za to, aby jim každý den věnovali svůj čas. Cítí se pak milované. Možná se zdá, že to jsou velká slova, ale čtení je způsob neokázalého projevu lásky. Děti totiž lásku vnímají podle toho, kolik času s nimi trávíme.
Slyšíte často od rodičů i prarodičů: Ale naše děti to nebaví, pořád jen koukají do tabletu, do počítače?
Děti čtení milují, ale musí to být rituál, návyk. Nestačí přečíst občas něco. Proto je podtitulem kampaně Celé Česko čte dětem, aspoň dvacet minut denně. Proto senioři chodí do školek pravidelně každý den v jednom týdnu. Když si totiž děti zvyknou na pravidelnost, samy pak čtení vyžadují.
Vám doma četli?
Já jsem měla to štěstí. Byl to jeden z důvodů, proč jsem tyto projekty začala dělat. Ale v době mého dětství se dětem četlo často.
Jenže tehdy nebyla lákadla jako chytré telefony, tablety, počítače, takže nebyly jiné vzruchy a knížka proto pro nás byla dobrodružstvím, ne?
Podívejme se na to jinak. Na naší konferenci „Čtení dětem mění životy“ přednášel psycholog Jeroným Klimeš. Říkal, že děti si dnes myslí, že život je pásmo příjemných věcí a že se vlastně nic nemusí. My chceme děti naučit, že čtení je určitá disciplína, něco co je pravidelné a co by se naučit měly, ale zároveň by to měly dělat s radostí. Čtení má být radost a potěšení.
Jací jsou senioři, kteří se do projektu zapojili?
Jsou to lidé, kteří jsou celý život zvyklí být aktivní. Původně jsme chtěli zapojit ty, kteří nemají čas vyplněný, kteří jsou osamělí, nemají žádné aktivity. Nakonec se zapojili ti, kteří už mají spoustu činností a přibrali si ještě tuto další. Je mezi nimi několik bývalých učitelek, paní, která dálkově studuje univerzitu a chodí na jógu, pán, který je předseda asociace důchodců. Jsou to senioři, kteří jsou zvyklí být mezi lidmi a mají vnitřní sebevědomí. Od začátku se jim to moc líbilo. Líbilo se to i dětem. Těšily se, když babička nebo dědeček zase přijdou, vyptávaly se jich na různé věci. A tak doufáme, že „Babička a dědeček do školky“ se postupně rozšíří do dalších měst podobně jako naše předešlé projekty.
Eva Katrušáková
Vystudovala anglistiku a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Učila na gymnáziu. V roce 1998 založila jazykovou školu, která vyučuje osm jazyků a poskytuje překladatelské služby. V roce 2006 odstartovala projekt „Celé Česko čte dětem“.