Fanouš Rendl hraje šachy. Nic moc. Hrával kdysi závodně jako náhradník na osmé šachovnici v okresním přeboru. Bohužel, v dnešní době je možno spatřit zamyšlené problematiky jen vzácně. Z hospod vymizela tato zábava spolu s kartami. Všechny lokály opanovaly hrací automaty a všude přítomná televize Nova. To, že za první republiky byla každá i venkovská hospoda opatřena kuželnou, znají jen znalci a knihomolové.
Fanouš zažil však příhodu, jaká se přihodí šachistovi na vysoké úrovni. Hrál se přebor oddílu. Proti Frantíkovi nastoupil nadějný žák místní školy. Dostavil se i s tatínkem. Chlapec dosáhl v různých soutěžích pozoruhodných výsledků a v kárované košili a kraťasech připomínal mladého Bobby Fischera. Starý šachista zahájil s bílými figurami a pomalu budoval útočnou pozici. Najednou zjistil, že mu hrají všechny figury. Zahájil útok a soupeř až do konce partie ustupoval vynucenými tahy. Zápas dospěl až do matu a chlapec se rozplakal. Vítěz se posléze odebral na místní koupaliště a tím bylo vše vyřízeno. Na příští schůzi sedělo nad partiářem četné obecenstvo. Hráči si přehrávali brilantní útok, proti kterému nebylo obrany. A tu si starý kantor, trenér a šachový propagátor vzal vítěze bokem a pravil:
"Prosím tě, tos měl ty tahy tak promyšlené dopředu? To byla tak dokonalá kombinace, všechny tahy byly vynucené. Ta partie by byla ozdobou každého ligového utkání!“
"Ale houby s octem. Prostě mi to najednou hrálo. Sám jsem byl překvapen, jak to šlo. Kdyby to bylo promyšlené, tak nehraju okresní přebor!“ Prostě náhoda.
Jak šel život, musely šachy stranou. Z kdysi kompletní šachovnice zůstaly u televizoru jen dvě figurky jezdců. Jedna bílá a druhá černá. A přiblížila se čtrnáctidenní kondiční rehabilitace. Luhačovice, kam Fanouš jezdil v posledních osmi letech se starou partou, staly se minulostí. Vyrazil sám do Kraskova, vesnice u Třemošnice.
Rozčarování se dostavilo hned první den. Ubytování v chatkách. Společenská místnost veškerá žádná. Pouze prostorná jídelna bude sloužit víceúčelově. A opět stará bolest kondičních rehabilitací. Tragický nedostatek žen! V Luhačovicíc jednu ženu ulovil a strávil s ní v lázeňském manželství celé další dva turnusy. Druhá se mu vysmekla právě v bodu zlomu. Když už vše směřovalo k posteli, žena kápla božskou. Pravila: "Poslední milenec mi zemřel v hotelovém pokoji. Vypadáš sice zdravě, ale nebudeme riskovat!“
Teď sedí v chatce a čeká na dalšího rekreanta. Dostavil se spisovatel, amatér. Fanouš jej nedokázal donutit k vycházkám. Kolega psal, nebo měl na uchu mobil. Byl absolutně nespolečenský a žil si svůj vnitřní život rozervaného literáta. V civilu to byl ale obyčejný železničář, signalista. Přiznal se, že knihu psal už na stavědle a tady jen piluje konečné dílo. Bude prý vydáno v počtu čtyř výtisků!
Jednoho večera se ozval dotěrný hlas harmoniky. "A hele, někdo vyslyšel úpěnlivé přání pořadatelů – přineste si z domova hudební nástroj! Není nic dotěrnějšího, nežli harmonika a písně z První republiky a z Podluží!“ brumlá si rekreant. Každý večer se pak z jídelny ozývají evrgrýny typu V širém poli studánečka kamenná, Škoda lásky a Jaké je to hezké, dva kováři v městě.
Fanouš nenašel kamaráda. Bloudí sám po okolí. Jako nekuřákovi mu vadí cigaretový kouř. Párkrát z nudy navštíví místní hospodu. Člověka na pokec nenašel, zato mu od kouře slzí oči ještě druhý den. Později se ale vytvoří jakási zájmová skupina. Osm mužů mizí po večeři v místnosti na konci budovy, daleko od folklóru. Jsou to šachisté! Fanouš je mezi nimi. Všichni jsou si rovni. U šachu je nutno narazit na soupeře sobě rovného. Jakmile vás někdo soustavně poráží a vy vítězíte snadno nad jiným, hra nebaví. Rozjíždí se hra o přeborníka turnusu. V jídelně visí tabulka a rozlosování. Z osmi mužů se stává sekta dervišů. Tipuje se, hecuje a najednou jsou večery naplněny činorodým ruchem.
Na šachisty hledí večerní zpěváci s pohrdáním. Každého večera odcházejícího zpěváka zdobí flaška. O šachistech se zmínil Karel Poláček, že jsou to zasmušilí problematici, kteří málo utratí! Čtrnáct dnů utíká jako voda. Každý večer se v jídelně zpívá a pije a na druhém konci budovy probíhají líté boje nad šachovnicemi.
Zbývá poslední večer. Fanouš už odehrál všechny zápasy. "Co kdybych zkusil překonat odpor k folklóru a šel se podívat ke konkurenci?“
S flaškou červeného vína, brambůrkami a oříšky, zařadil se šachista do hlučícího davu. Za chvíli zcela splynul s okolím. Jako dobrý zpěvák a zásobárna vtipů se stal rázem středem pozornosti. Tak skvělý společenský večer, tolik smíchu a dobré pohody zažil v životě jenom několikrát. Najednou mu to došlo. Promarnil hezkou dovolenou u šachovnice!
Život tropí hlouposti. K lidové tvořivosti nepřilnul, ale z té šachové zábavy už také toho moc nezbylo. Šachovnice dávno zmizela. Jenom ti dva jezdci u televizoru dodnes připomínají poslední a podivnou kondiční rehabilitaci starého železničáře.
