O svých dílech říkával, že v nich vypráví útržky z vlastního života a kombinuje je s fikcí. Italský režisér a scenárista Federico Fellini dokázal geniálně spojovat fantazii s realitou. Hranice, kde autobiografické otisky dotváří představivost, je často těžko rozpoznatelná. „Jsem pravdomluvný lhář,“ prohlašoval o sobě Fellini.
Jeden z nejslavnějších filmových tvůrců historie natočil přes dvě desítky filmů a některé jeho snímky bývají pravidelně zařazovány do žebříčků nejlepších filmů světa všech dob.
Skonal den po 50. výročí sňatku
Je to přesně 20 let, co Fellini 31. října 1993 zemřel. Smrt třiasedmdesátiletého Felliniho nastala po dvoutýdenním kómatu, do něhož filmař upadl poté, co byl stižen dýchacími potížemi a zástavou srdce. Předtím se poměrně úspěšně zotavoval ze záchvatu mozkové mrtvice.
Režisér skonal den po 50. výročí sňatku s herečkou Giuliettou Masinovou, která svého manžela přežila jen o necelých pět měsíců. Nestihl už natočit své vysněné tři filmy – o Benátkách, o opeře a o povolání herce.
Rád pozoroval život kolem sebe
List Corriere della Sera tehdy označil Felliniho za tvůrce, který spolu s Charliem Chaplinem (toho Fellini obdivoval) nejvíce poznamenali první století filmu: „Byli i jiní mimořádní filmaři, ale tito dva představovali nepochybně kino v jeho archetypech, které se odvozují od nejstarší formy představení – klauna a ředitele cirkusu.“
„Rád jsem pozoroval život kolem sebe, ale jen proto, abych mohl popustit uzdu fantazii,“ říkal režisér. „Fikce může jít dál ve smyslu reality než všední zjevná banální skutečnost,“ tvrdil také slavný filmař, který dokázal z mnohdy všedního příběhu upříst fascinující a magickou podívanou.
Jeho filmový svět nemilosrdně odhaloval všemožné lidské slabosti a společenské neduhy. Fellini ale odmítal být angažovaným filmařem a přes své hrdiny, pro které je často typická klaunská tragikomičnost, se stavěl do role pouhého vypravěče.
Karikatury, ilustrace, noviny, rozhlas
Narodil se 20. ledna 1920 v Rimini a po gymnáziu a půl roce ve Florencii, kde kreslil vtipy a psal komiksové texty, se v roce 1939 přesunul do Říma. V italské metropoli se vrhl na karikatury a ilustrace, chvíli pracoval jako novinář a psal také pro rozhlas. Tam se seznámil se svou budoucí ženou a hvězdou některých svých filmů Giuliettou Masinovou.
Osudovým se pro něj stalo setkání s hercem Aldem Fabrizim, který ho přivedl ke kočovné divadelní společnosti. Později začal psát scénáře a mimo jiné byl spoluautorem klíčového díla italského neorealismu Řím, otevřené město (1945) režiséra Roberta Rosselliniho. V roce 1950 už režíroval spolu s Albertem Lattuadou Světla varieté ze zákulisí provinčních operetních scén. První Felliniho samostatný film, Bílý šejk s Albertem Sordim v hlavní roli, následoval o dva roky později. Kritika však byla nevybíravá.
Cesta k filmovým výšinám
Fellini se nevzdal. A udělal dobře – Darmošlapové (1953) získali ocenění v Benátkách a za Silnici (1954), kde hlavní dvojici ztvárnili Masinová a Anthony Quinn, dostal prvního Oscara. Stejnou cenu mu přinesly i Cabiriiny noci (1957), v titulní roli prostitutky opět s Masinovou, a třetí sošku Oscara získal za film 8 1/2, kde postavu rozháraného režiséra znamenitě zahrál jeho blízký přítel a oblíbený herec Marcello Mastroianni.
Za vrchol Felliniho tvorby je označován film Sladký život. Snímek, v němž hrají kromě Mastroianniho Anita Ekbergová a Anouk Aimeeová, způsobil ve své době skandál a jeho premiéru v roce 1960 doprovázely výkřiky odporu a pískot. Nebylo divu, Fellini si totiž dovolil ukázat život vyšší římské společnosti v nepříliš lichotivém světle, proti filmu vystoupila i církev.
Pátý Oscar za celoživotní dílo
Sladký život však i přes odpor nakonec získal Zlatou palmu v Cannes i Oscara a stal se milníkem historie kinematografie. V sedmi volně propojených příbězích Marcello Mastroianni coby reportér Marcello pozoruje eskapády šlechty, zbohatlíků, hvězd a nejrůznějších příživníků, a zároveň se snaží najít smysl vlastního života. Marcello to vše prožívá společně se svým neodmyslitelným společníkem, fotografem jménem Paparazzo.
Z lásky k Římu a cirkusu se Fellini vyznal ve snímcích Klauni (1970) a Řím (1972) a v roce 1973 měl premiéru další Felliniho oscarový film Amarcord, který byl inspirovaný Felliniho dospíváním v Rimini. Mezi jeho filmové obrazy z 80. let patří například A loď pluje, Ginger a Fred nebo Interview. Svou tvorbu zakončil snímkem Hlas luny (1990). Pátého a posledního Oscara obdržel v roce 1993 za celoživotní dílo.
Brečela jsem a Fellini nařídil – jede se na ostro!
vzpomínala česká hvězda Lída Baarová
Za film Darmošlapové (rok 1953) dostal Fellini své první významné ocenění, Stříbrného lva na festivalu v Benátkách. Zajímavostí je, že se v tomto snímku objevila ve velké roli někdejší česká hvězda první velikosti Lída Baarová. V italských ateliérech se postavila před kameru několikrát, ale opravdového úspěchu dosáhla jen jednou – a to právě v Darmošpalech. Většinu své role hrála v devětatřiceti nenalíčená. „Fellini byl neorealista a zakázal mně se nalíčit. To se mi nelíbilo a velice důrazně jsem protestovala. Skončilo to neplánovaným a nenafilmovaným výstupem a pláčem z mé strany. Když jsem byla navíc ještě ubrečená, nařídil, že teď pojedeme na ostro,“ vzpomínala na svůj poslední úspěch ve svých pamětech Lída Baarová.
Marcello Mastroianni, režisérův přítel,
a také velká inspirace k experimentům
Fellini považoval za svého celoživotního přítele a spolupracovníka skvělého herce Marcella Mastroianniho. „Je mým přítelem, kamarádem, někým, koho opravdu dokonale znám. Pomoc, kterou mi Marcello poskytuje, netkví pouze v jeho profesionálních schopnostech, ale i v jeho důvěře, s jakou se odevzdává do mých rukou a která mě zároveň inspiruje i k uskutečňování mnohých smělých experimentů.“
Co také řekl světový
filmař Federico Fellini
* Každý umělec potřebuje k tomu, aby začal pracovat na novém díle, určitý podnět. U mě to jsou zpravidla dluhy.
* Člověk musí nejdříve najít víru v sebe samého, aby se stal svobodným.
* Každý film má vztah k určitému období mého života.
* Sňatek není happy-end, to je teprve začátek.