Francouzský spisovatel a filozof Albert Camus je považován za mistrného analytika lidské absurdity, vykořeněnosti člověka 20. století. Mnohými byl vnímán jako existencialista, sám se za něj ale nepokládal.
Člověk ztratil víru v tradiční hodnoty
Camus byl na Západě jedním z prvních, který definoval chápání absurdity jako způsobu existence v moderním odcizeném a nehumánním světě. Už v polovině 20. století viděl krizi soudobého člověka, který ztratil víru v tradiční hodnoty a s obtížemi se vyrovnával s absurditou světa i své existence.
„Zážitek absurdity nevyplývá u Camuse jen z toho, že svět nemá rozumný řád, ale také z toho, že člověk v sobě nosí potřebu takového řádu, potřebu smyslu, a má nepotlačitelný sklon smysl nacházet, tedy vlastně produkovat,“ napsal o něm spisovatel Václav Jamek.
Revolta vyžaduje odpovědnost
Ve svých dílech viděl Camus někdy člověka jako vykořeněného „cizince“. To dokládá například pasáž z jeho slavného románu Cizinec: „Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co?“
Camus ovšem zároveň vyhlásil revoltu jedince absurdnímu světu. Revolta pro něj znamenala přijetí existence ve světě, ale zároveň neustálý pokus o změnu, o možnost, jak žít v takovém světě. Vnímal ji jako mravní nárok, a proto revoltu stavěl nad revoluci: „Revolta vyžaduje odpovědnost i solidaritu, kdežto revoluce je pouze zločinem.“
Dva roky členem komunistické strany
Camus, jenž byl ve 30. letech dva roky členem komunistické strany, šel vždy vlastní cestou. V době, kdy velká část západní levice se sympatiemi pošilhávala po socialismu sovětského ražení, odsoudil stalinismus a odmítl kompromisy s totalitními režimy. Kritizoval útlak a násilí a postavil se například proti okupaci Maďarska. Šest let po válce vydal slavný esej Člověk revoltující, v němž odsoudil vášeň všech revolucí, které v posledku mrzačí tisíce lidí. Esej znamenal v roce 1952 rozchod s Jeanem-Paulem Sartrem, jenž jej vinil z antikomunismu a příklonu k buržoazním ideologiím, a celou francouzskou levicí.
Ke slavným dílům Camuse patří i romány Cizinec (1942), jemuž kritikové vytýkali „lhostejnost i bezcitnost“, Mor (1947) a Pád (1956). V roce 1957 vyšla poetická kniha povídek nazvaná Exil a království.
Hra Nedorozumění se odehrává v Čechách
Už v roce 1938 napsal Camus drama Caligula (1944), příběh římského císaře, který „poznal nesmyslnost a nesnesitelnost tohoto světa a rozhodl se z absurdity vyvodit absurdní důsledky“, a v roce 1944 divadelní hru Nedorozumění, jejíž děj se odehrává v Čechách.
Proslavil jej též esej Mýtus o Sisyfovi (1942), v jejíž úvodní kapitole se píše: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.“ V tomto díle Camus rozvinul myšlenku přijetí absurdního světa: Sisyfos, který po svahu schází za padajícím balvanem, se proti svému údělu vzbouří jeho svobodným přijetím, čímž jej překoná. „Je třeba představit si Sisyfa šťastného,“ píše Camus.
Přišel na svět přesně před 100 lety
Camus se narodil před rovnými 100 lety, 7. listopadu 1913, v alžírském Mondovi. Byl synem zemědělského dělníka a negramotné služky španělského původu. Absolvent filozofie působil jako středoškolský profesor, věnoval se i divadlu a žurnalistice. Knižně debutoval v roce 1937 souborem Rub a líc.
V roce 1940 odjel z Alžírska do Francie, kde se účastnil hnutí odporu. Při cestách navštívil mimo jiné Československo (pobýval v Praze, Budějovicích a Olomouci). Od roku 1947 se věnoval už jen literatuře.
Získal Nobelovu cenu, ale sužovaly ho deprese
V prosinci 1957 obdržel ve svých 44 letech Nobelovu cenu za literaturu. V té době byl sužován depresemi a koupil si dům ve vesničce Lourmarin v kraji Lubéron. V lednu 1960, v pouhých 46 letech, zahynul při automobilovém neštěstí. V jeho aktovce se nalezlo torzo románu První člověk, který byl vydán až v roce 1994.
Dramatik Eugene Ionesco si tři dny po Camusově smrti napsal do deníku: „Camuse jsem znal málo. Mluvil jsem s ním jenom dvakrát nebo třikrát. A přesto ve mně jeho smrt zanechala obrovské prázdno. Byl naprosto přirozeně zasazen v pravdě. Nedal se nikdy strhnout žádným proudem, nedělal kotrmelce a piruety. Mohl by být orientačním bodem naší doby.“
