Bolesti stáří

Libuško, je mi 66 ale ani v nejmenším se necítím stará. Občas si v duchu říkám, že se na svůj věk cítím trapně mladá. Zuby mě také bolely celý život a mám s nimi stále nějaké trápení, zlomeniny, a to hned dvě současně jsem zažila před třemi lety a nezůstaly tak zcela bez následků, ale dělala jsem všechno pro to, abych mohla fungovat co nejlíp. V uchu mi hučí už 29 let, ale naučila jsem se s tím žít. Oči mi slzí také víc, než bych si přála a navíc se mi díky vysedávání u PC zrak dramaticky zhoršil. Našlo by se dost potíží, které mě občas potrápí a některé stále, ale přesto si myslím, že hodně záleží na tom, jakými myšlenkami se zabývám. jsou-li chmurné, bývá mi mnohem hůř. Takže ty raději od sebe odháním, abych se cítila co nejlíp, a ono to docela funguje. Mohu klidně říct, že teď se cítím mnohem lím, než za mlada, a to jsem měla ještě mladé a věkem neopotřebované tělo, jen ty myšlenky bývaly zbytečně pesimistické. Tím vůbec nechci zlehčovat to, jak se cítíte, ale věřte, že i pouhou změnou postoje se může člověk dobrat úlevy. Moc vám to přeji a držím pěsti.

Biologicky stáří začíná v 65 letech. To neznamená, že člověka něco nebolí. Tělo odumírá od narození. U mne byla mezníkem sedmdesátka, ale doufám, že to s těmi bolístkami doklepu do osmdesáti. A pak se uvidí.

Paní Libuše, z počátku jsem si myslela, že píše nějaká stařena nad 80 let. Já si myslím, že se na sebe hledíte příliš pesimisticky. Zkuste to aspoň jednou za den pochválit tu část těla, která Vás zrovna nebolí. Myslím, že se budete cítit hned lépe. A každý den si stanovte cíl, co uděláte právě dnes pro to svoje zdraví. Já sama také nepatřím k těm nejzdravějším, přesto optimismus neztrácím. Každý je tak starý, jak se cítí. To, že jsme opotřebovanější - s tím prostě musíme počítat. Ale šedesátka není žádné stáří. Mně je o dost víc a považuji se za střední generaci! Tak hlavu vzhůru!!!

Milá Libuško,nevěřím svým očím,kde jsi slyšela,že šedesátka je stáří?Tvé pohlednice se mi moc líbí,ale to povídání je učiněná hrůza.Kdybychom byli všichni takhle odevzdaní a čekali na konec,vůbec by na světě nebylo hezky.Tví přátelé mají pravdu,nutně potřebuješ lékaře a neuraž se,hlavně psychiatra..