"Och", nikdo není dokonalý, to je všem známo. Ať jsi mladý, nebo starý, jistě máš nedostatky, protože dokonalý člověk neexistuje. Pokud ano, tak to není člověk ale pes, kůň, či jiné zvíře. Ta jsou dokonalá, ale bohužel ani jim se bolesti ve stáří nevyhnou. Měla jsem za svého života ve svém okolí několik zvířat, a u všech jsem pozorovala ve stáří bolesti.
Já sama jsem byla vždy na bolest velmi citlivá. Hlavně na bolesti zubů, jež mě provázely po celý můj život. S přibývajícím věkem jsem si však na některé bolesti zvykla a přestala je vnímat tak intenzivně, jako v mládí. Začalo to bolestmi po operacích, které jsem zvládala bravurně, a proto jsem měla minimální potíže při hojení operačních ran. Zlomeniny jsem lehce přetrpěla i různé jiné bolesti jsem v aktivním věku dokázala překonat. Jenomže to se začalo zase věkem měnit. A zase to stáří!
Ano při poslední operaci v roce 2011, jsem chytla do rány angínu a rána se zanítila, hnisala a bolela velmi dlouho. V poslední době mě začala často bolet hlava, oči a klouby. Mí mladší rodinní příslušníci a přátelé, mě doporučují návštěvu lékaře. Jenomže já myslím, že to není žádná nemoc. Ano je to stáří. Jsem těžká, opotřebovaná a unavená k smrti. Bolí mě intenzivně záda (zničená cvičením v mládí), bolí mě neustále ústa otlačená protézami, bolí mě nesnesitelně kyčelní klouby (z přílišné zátěže stařeckou obezitou), bolí mě játra (po prodělané žloutence v dětství), bolí mě dýchání (vinou astmatu, provázejícího mě celý život), bolí mě srdce, někdy tak moc, že se nemohu ani nadechnout. Každý orgán v těle mě začal dávat najevo, že ho mám. Bolí a bolí, někdy uši, jindy oči, z toho zase hlava a následně záda.
Prostě v roce 2012, kdy jsem dovršila devětapadesáti let, není jediný den, kdy by mě bylo opravdu dobře, bez bolesti. Bolí mě na průduškách, svírává bolest srdce mě provází alespoň dvakrát denně a bolí mě palec od nohy intenzivně a řezavě, že nemohu udělat ani krok. Bolí mě za očima a hlava v zátylku, bolí mě ramena a trnou ruce, bolí mě kolena a pálí lýtka, hučí mi v uších a nepřestává tento zvuk nikdy. Hučí a píská, šumí a škvrzá, někdy je to k zbláznění, nemohu pro ty zvuky usnout, potom jsem unavená z nevyspání, probouzím se s bolestí zad v kříži, někdy mezi lopatkami. Vstávám ztuhlá a musím se rozhýbat. Mám zvyšující se potíže při zdolávání schodů. Mám opotřebované svěrače, což přináší veliké problémy s udržením tělesných tekutin a zvuků, obzvláště při kašli (a já kašlu skoro pořád). Vypadávají mi vlasy a lámou nehty, pálí křečové žíly a nosní dutiny, venku neustále tečou z očí slzy. A další a další bolesti a problémy. Bolí a bolí, prostě celé tělo.
Který lékař mi řekne, co je to za nemoc? Každý lékař ví co mi je! Je to můj věk! Ano jsem stará a všechno výše popsané se bude jenom stupňovat a zhoršovat. Až už to nebudu moci vydržet, poprosím pána, ať je tak laskavý a ukončí mé utrpení. Myslím si, že to takhle funguje u všech lidí, na celém světě. Prostě to tak je. Někdo netrpí takovými bolestmi tělesnými, ale zase třeba psychickými. Nakonec se ale každý stejně uchýlí k prosbě o ukončení utrpení.
Netvrdím ale, že je stáří ošklivé. Ne, je jenom jiné jako mládí. A na víc, je to součást života. Neměnná součást, která potká každého z nás. Zajímavé na lidech je, že každý se chce dožít vysokého věku, ale starý nechce být nikdo.
