Tenkrát bylo ještě ROH, a tak ve skrytu duše jsem doufala, že bude v nabídce něco zajímavého. Věděla jsem, že ji neláká moře a sladké "nicnedělání“. Ráda obdivovala památky, a tak hned na podzim, když se v nabídce objevilo "Lenigrad + Moskva", bylo rozhodnuto.
Odbavení proběhlo rychle a my se posadily do měkkých křesel letadla. Po chvilce už byl slyšet hukot motorů. Ale co to? Popojeli jsme jen pár metrů a motory utichly. Ještě několik minut a letuška nás upozornila, že musíme mít strpení a následně nás požádala, aby všichni opustili letadlo, že má jakousi poruchu. "No nazdar, to to hezky začíná“.
V tranzitu bylo čekání nekonečné. Jaké bylo překvapení, když asi po dvou hodinách nastupujeme do toho samého letadla. Několik lidí bylo nedůvěřivých, ale nebylo zbytí. Odstartováno. Konečně se letadlo dává do pohybu a vzlétáme. Ve vzduchu nás vítá letuška svým příjemný hlasem a upozorňuje nás, kudy právě letíme a kudy ještě poletíme. Její "právě přelétáme hranice s Polskem“ bylo jako signál pro letadlo a v ten okamžik to začalo letadlem "cukat“, jako když řidič sešlapuje přerušovaně brzdy. Asi polovina pasažérů zesinala a moje maminka prohlásila "vidíš, to jsou ty hranice, proto to tak drncá.“ Ve mně byla malá dušička a ona si dělá legraci.
Nakonec jsme šťástně dosedli v Leningradě, dojely jsme s mámou na hotel a ubytovaly se. Památky jsou nezapomenutelné. Jedna noc a další den v ulicích. Večer na vlak a přejezd do Moskvy. Lůžkový vůz a noční jízda byla zajímavá už tím, že celou noc jsme měly nos na skle a snažily se pozorovat krajinu. Byla černočerná tma a jen místy se blýskla nějaká světýlka, těžko identifikovatelná.
Moskevské památky byly nádherné. Návštěva Mauzolea a obchodního centra Gum se nedají zapomenout. A nadešel čas návratu. Odjezd na letiště, odbavení a... nástup odložen. Praha nepřijímá kvůli špatnému počasí. Pár hodin na přeplněném letišti bez zavazadel. Tak to bude ještě zajímavé. Naše skvělá průvodkyně našla "svého spojence“ v Moskvě a ten nám zajistil přespání v "blízkém“ hotelu. Ještě bylo potřeba dát vědět rodinám domů, že jsme v pořádku a přiletíme později. Po půlnoci se podařilo rozeslat telegramy a odjeli jsme do hotelu. Jen pojem "blízko“ znamenal asi 50 km. Vyspaly jsme se s malými zvířátky v posteli a ráno odcestovaly domů. Telegram o svém opožděnám návratu jsem si další den převzala osobně. Pozdě, ale přece.
Maminka byla nadšená a dokonce se "opravila" o dvě kila. Ze mě téměř padaly kalhoty, protože skoro celou dobu bylo skopové a to já nemusím. Ráda na tenhle zájezd dodnes vzpomínám.