Není to příjemné téma, ale mluvit by se o něm mělo. Jak jednou odejdeme z toho světa a co naši poslední cestu bude provázet? Jenže většina lidí o těchto otázkách nechce ani slyšet.
Agentura STEM/MARK nedávno provedla na toto téma průzkum. Vyplynulo z něho, že na umírání se lidé nejvíc bojí ztráty důstojnosti a nechtějí být na obtíž rodině. Zároveň si ale 78 procent lidí přeje, aby mohli odejít ze světa v domácím prostředí.
Na téma umírání byli dotazováni také zdravotníci. Ti uvedli, že na sdělování špatných zpráv pacientům nemají dost času ani vhodné prostory.
Celých 61 procent dotázaných s nikým nikdy nerozebíralo, jak by si představovali péči na sklonku života. "My prostě nechceme řešit to, jak se o nás má kdo starat, když budeme umírat. Neřešíme to, kdo má za nás rozhodovat, když přijdeme o schopnost rozhodovat se sami. A dokonce neřešíme ani to, kdo má co podědit a kdo se o tu pozůstalost musí postarat," popsal výsledky průzkumu šéf agentury Jan Tuček. Většině lidí je toto téma nepříjemné, když smrt je ještě daleko, nechtějí přivolávat neštěstí nebo řečmi o smrti děsit své blízké.
Konec by měl být rychlý
Jako největší obavu při umírání uvedlo 47 procent lidí ztrátu důstojnosti, 41 procent respondentů se bojí bolesti a další také odloučení od blízkých a osamění. Nechtějí také odejít ze světa v léčebně dlouhodobě nemocných, domovech seniorů nebo v hospici. Nejčastěji si lidé přejí skonat ve spánku, bezbolestně, v rodinném kruhu a pokud možno rychle.
Mluvit s pacientem o jeho blížící se smrti je podle průzkumu nepříjemné i pro zdravotníky. "Často komunikace zdravotníků probíhá tak, že oni vlastně napřed s rodinou probírají, zda to pacient chce slyšet a jestli mu to mají říct," vysvětlil Tuček. Přitom 62 procent lidí by si přálo vyslechnout tuto zprávu o samotě a až pak o tom případně zpravit své blízké. Lékaři a sestry ale odhadují, že zhruba pětina nevyléčitelně nemocných si ve skutečnosti nepřeje vědět pravdu o svém zdravotním stavu.
Téměř tři čtvrtiny dotázaných včetně zdravotníků si také myslí, že lékaři nemají na citlivé sdělení špatných zpráv pacientovi a jeho rodině dost času. Většinou se takový rozhovor odehraje za čtvrt hodiny, nejčastěji u lůžka pacienta nebo v ordinaci. Ideální by prý ale byla půlhodina a civilní místnost.
Snažit se nevnímat téma smrti může být podle psychologů podvědomá obrana před tou nejhorší zprávou, kterou kdy můžete dostat. "Člověk se těmto otázkám raději vyhýbá, nechce na ně ani myslet, natož je řešit. Přesto by na svůj konec měl být připraven," dodává psycholožka Jana Horáková.
