Lidé chtějí zemřít důstojně
a neobtěžovat své blízké

Připadá mi až legrační, že když začnu mluvit o něčem, co se týká smrti a umírání, tak jak se lidé vyděsí, zblednou a začnou se křižovat. "Nemluv o tom" nebo "neříkej takové věci" atd. Je to jen a jen podvědomý člověčí strach z neznáma. Do šamanské praxe patří i znalost tohoto světa "na druhém břehu" a doprovod zemřelých duší. Na té druhé straně je to super a opravdu se toho nemusí nikdo bát. Ale to je na delší povídání. Co je na smrti nejhorší je především to, co si sebou táhneme. Je to negativní energie. Tu jsme si částečně přinesli z minulých životů, ale že jsme ji během života nevyčistili a popřípadě ještě víc zatížili, to už je každého věc a zodpovědnost. To aby informační energetické pole, kterému říkáme duše se mohlo stát součástí nadprostorového a nadčasového systému, musí být absolutně čisté. Proto se části, nesoucí informaci o negativních prožitcích (církev tomu říká hříchy) musí oddělit. A to když se vám začnou tyto části odtrhávat, to je to utrpení (křesťanským jazykem očistec) a ne to že vám odumírá a ztrácí život tělesná tkáň. To v tu chvíli poznáte, jak má malý význam a rozloučit se s ní je snadné. Celý ten proces smrti je dost složitý a na vysvětlení by bylo třeba dost času. Jen jsem chtěl říct, že na tom není nic nepochopitelně nadpřirozeného ani hrůzně tajemného. Ale absolutně platí to, že celý tento proces si připravujeme během celého svého života. Nezáleží vůbec na tom, zda to děláme vědomě či nevědomě a nebo ať to děláme z jakýchkoliv důvodů (náboženských, morálních, společenských). Kdo má čisté svědomí a nemá tu žádné větší resty, cítí, že je ten správný čas, umře opravdu příjemně a lehce s mírným pocitem očekávání. A tak nějak bych to každému přál.

Řadě lidí vyhovuje role konzumentů. Řekla bych "životních konzumentů", bez ochoty občas někde přiložit ruku k dílu. To se odráží i ve vztahu ke konci na tomto světě. Nejraději o smrti nemluvit a umřít jako hodně starý náhle a bezbolestně ve spánku. A ono to tak jednoduché není. I tady "se po nás něco chce". Když ale vezmeme tenhle život jako přirozenou součást Nekonečna, v kterém jsme i my stále znovu nekoneční, proč bychom se měli bát? Mám se bát noci, po které přijde ráno? A těm, co tomu nevěří, i tak přeji, aby se nebáli.

To, že zemřeme, je mnohem přirozenější, než to, že o tom nechceme mluvit. Škoda, možná, že bychom se také mohli dovědět, že není důvot se tím trápit. Jsem zvědavá, kdy jako lidstvo konečně dozrajeme a budeme se podle toho chovat.