Nemoc ukončila proletářské
básnění Jiřího Wolkera

Proletářská neproletářská, mně se jeho poezie líbila.

Vzpomínám, jak jsem v posledním ročníku na fakultě chodila cvičně učit do školy s rozšířeným cizojazyčným vyučováním, ale kromě němčiny jsem měla i hodiny ze svého druhého předmětu, češtiny, kterou jsem pak ale už nikdy v životě neučila. Bylo to v roce 1971, když už nastávala normalizace. Já používala stále na přípravy "antisocialistickou" knihu z roku 1968 "50 českých spisovatelů". která některé známé autory pěkně utírala a naopak, až už mě třídní z devítky prosila, abych to dětem tak nepodávala, že bude mít problémy. Ale v paměti mi utkvěla hodina v 7. třídě u 20 inteligentních dívek, kdy jsem učila Wolkera. Za nás to tak byly sociální balady U rentgenu nebo Balada o očích topičových, ale Wolker měl také úplně jinou krásnou tvorbu. Tak jsem to začala těm děvčatům vyprávět, a jak chodil na Svatý kopeček a jak miloval maminku a o jeho nemoci, až zvonilo a dívky byly unesené a nechtěly skončit. Na to nikdy nezapomenu, i když dnes už by to takovou třídu nezaujalo.