Lesánek byl fenka aneb
Příběh o psím miláčkovi

Lesánek byl fenka aneb
Příběh o psím miláčkovi

14. 1. 2014

Když po tatínkově smrti naše maminka rozhodla, že se odstěhujeme na druhý konec Čech do jeho rodiště, Týna nad Vltavou, byl pro sestru a pro mě jediným světlým bodem slib, že tam budeme moci mít psa. To do té doby v činžáku na náměstí nebylo možné.

Psy jsme měly postupně dva, nalezené křížence, kteří však jako tuláci utíkali a oba přejelo auto. Ten rok, kdy jsem končila vysokou školu, jsem v létě potkala paní ze sousedství s krásným hnědým maličkým štěňátkem, připomínajícím jezevčíka. To je náš Lesánek, řekla. Po prázdninách jsem začala učit němčinu na jazykové škole v Budějovicích a domů jezdila jen na víkend. Asi po půl roce na mě v zatáčce kousek od našeho baráku vyštěkl hlubokým hlasem hnědý pes. Nízký, krátké nohy, střapatý, ucho sem, ucho tam. Lesánek. No, z tebe se ale udělal ošklivý pes, řekla jsem mu přátelsky. Maminka mi sdělila, že to je ve skutečnosti fenka a ti lidé jí začali říkat Lesana. Fena byla věčně hladová a toulala se na ulici, takže bylo otázkou času, kdy také skončí pod koly auta. Maminka jí pravidelně cestou z nákupu podstrčila něco na zub a postupně si ji naučila chodit k nám. To se majitelce nelíbilo a hubovala, že jsme jim psa odloudily. Tak jsme si Lesanu od ní koupily. Od té doby se chovala bezvýhradně jako naše, a když viděla původní pány, běžela se schovat nebo na ně začala štěkat.

Lesana žila několik let šťastný psí život. Běhala volně na uzavřeném dvoře a v zahradě a spala doma. Sdílela domov se svým zvířecím parťákem, kocourem Mourákem, s kterým se sice nemilovali, ale respektovali. Její paničkou byla stoprocentně naše maminka, pak následovala sestra a já jsem byla vítaná návštěva na víkend. Zatímco si celý týden na mě ani nevzpomněla, když přišel pátek, seděla na okně a nehnutě sledovala, až se objevím na cestě. Pak mě vítal její hurónský štěkot a zpravidla to odnesly mé punčocháče. Lesanku jsme nikdy necvičily, pouze jsme na ni mluvily, ale byly jsme přesvědčeny, že rozumí všemu. Chodila s námi do města, na vycházky, jezdila s oblibou Trabantem, utekla za mnou do autobusu, když jsem odjížděla do Budějovic, takže jsme ji museli s řidičem vyhánět.

Pak ale maminka onemocněla zhoubnou chorobou. Lesana ji marně vyhlížela. Když ji sanitka po několika týdnech dovezla, fenka se na ni vrhla a tak šíleně ji vítala, že to byla směs psího pláče, křiku, jásání, olízala ji celou a nehnula se od ní. Zázrak se však nekonal a maminku odváželi stále častěji. Lesana si začala zvykat na novou paničku, mou sestru. Maminku už zažila jen krátce. Byla jsem moc ráda, že se s tím tak vyrovnala. Po maminčině smrti žila Lesana s Marcelou ještě několik let v Týně. Pak jsem se já zamilovala do Pražáka a rozhodla se za ním odejít. Myslela jsem, že v tom není problém. Jenže sestra také toužila jít do Prahy. Co ale s Lesanou? Bylo jí 10 let.

Odešla jsem do Prahy a má láska okamžitě skončila. Zůstala jsem na ubytovně. Sestra nastoupila do školy v Praze 3 měsíce po mně a dostala rovněž ubytovnu. Lesana zůstala v Týně 14 dní sama a staral se o ni pán, kterému jsme pronajaly zahrádku. Když jsem tam přijela a viděla ji, řekla jsem: Takhle už ani den. Našla jsem si velmi drahý podnájem v rodinném domku u jednoho výtvarníka, který mě vzal i s Lesanou. Platila jsem o mnoho set korun víc než jinde. Ale měla jsem čisté svědomí. Lesanka byla přes den s pánem v jeho ateliéru a pak se mnou. Teď jsem byla její panička já, ale chodily jsme i k Marcele, která bydlela velmi blízko. Zanedlouho však začala mít Lesana zdravotní problémy. Byla odulá, což jsem připisovala tloušťce, protože vždycky ráda jedla. Ale přidružila se k tomu i neuhasitelná žízeň a močení a celková ztráta sil. A pak jsem s ní jela k veterinářům na Bílou Horu a to byla naše poslední cesta. Lesana to asi tušila a z čekárny do ordinace jsem ji zpod sedačky dostala jen násilím. Byla jsem u jejího konce, a když jsem se vrátila do čekárny sama, s obojkem a s pláčem, všichni věděli, o co jde, a mlčky se mnou soucítili. Ještě dlouho se mi zdálo, že slyším Lesanin štěkot, a někdy jsem cítila vinu za její poslední rok života a podivný konec.

Dva roky po Lesančině smrti si sestra koupila prvního britského modrého kocoura jménem Míša. Následovala a dodnes trvá etapa soužití s bytovými kočkami. I ony stárnou a odcházejí. Pejsky mám moc ráda, ale po Lesaně už žádný do mého života nevstoupil.

 

Máte anebo měli jste doma pejska? Jaké jsou vaše zkušenosti s chovem čtyřnohého miláčka? Napište nám své postřehy, příběhy či rady. Nejzajímavější příspěvek odměníme.
pes
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Várošová
Zuzanko,to byl velmi smutný příběh,ale když si člověk to zvíře zamiluje, a pes rozumí každému jeho slovu, tak nějaký pár stovek nerozhoduje i když by si za ty peníze mohl koupit něco na sebe.Pes je přítel člověka a nikdy páníčka dobrovolně neopustí.Ale i tak zašel ve Vaší blízkosti.Taky máme labradora a už je mu 14 let,je napolo slepý,hluchý ,sotva nohama plete,ale nedokázala bych jej utratit.Pokud bych viděla,že trpí,tak asi ano.
Růžena Antlová
Dojemný příběh...
Renata Zadražilová
Pane Petře, my jsme měli dobré zkušenosti s bíglem. Byl to veselý psík a také oddaný. Velikost tak akorát, uměl zaštěkat na cizí lidi, ale dal se i jednoduše převážet na chatu. Teď máme půl roku jezevčíka Pinďu, který je teda trošku tvrdohlavý, ale snad začne poslouchat.
Petr Václavek
Měli jsme před lety bretaňského ohaře. Byl to výborný a oddaný společník, ale také skončil špatně. Je to lovecký pes, jednou při procházce kolem lesa se najednou pustil za nějakou stoupou a bohužel skončil pod koly auta, které jako na potvoru projíždělo kolem. Už jsme si pak psa nepořídili. Ale teď o tom uvažujeme, jen stále přemýšlíme, jakou rasu. Chceme něco klidnějšíího, ale zároveň ne nic na kauč typu krysařík či čivava.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 15. týden

Uplynulou sobotu proběhll 34. ročník vyhlašování cen České hudební akademie Anděl. Ve vědomostním kvízu tohoto týdne si budete moci otestovat, jak znáte současnou českou hudební scénu. Zabrousíme ale také trochu do historie...

AKTUÁLNÍ ANKETA

Digitalizace postupně prostupuje všemi státními úřady. Jak jste na tom vy - využíváte možnost vyřizování nejrůznějších žádostí on-line (pomocí počítače či mobilu), anebo raději navštěvujete úřady osobně?

Pokud to jde, vyřizuji vše "on-line"

20%

Snažím se vyřizovat věci "on-line", ale ne vždy se mi to daří

20%

Nevím, neumím na to odpovědět

19%

Mám radši osobní vyřizování záležitostí na úřadech

20%

On-line nevyřizuji nic, je to pro mě složité

21%